Jenže takhle jednoduché to není! Tam někde v hlavě je ten červík a hlodá... Všichni víme, že nám pak můžou pomoci "s umělým oplodněním", ale možná by bylo fajn tomu předejít něž dojde k tomuto poslednímu kroku... Jasně bylo by super mít děti po výšce někdy po 25. roku, jenže to třeba není ten správný partner - jako to bylo u mě. Takže co teď? Je tady možnost si nechat vzít krev a zjistit si svou ovariální rezervu - laicky řečeno: kolik mi zbývá vajíček ve vaječnících. No a pak si je, když jich bude málo, nechat zmrazit. To se nazývá social freezing. Jde zmrazit i embrya, kde je větší šance, že po rozmrznutí budou k použití na rozdíl od rozmrazených vajíček. Jenže tam je problém s tím, že k rozmrazení a tedy k použití musí dát souhlas i partner, který v době zmražení, "oplodnil" vajíčko:)
Hodiny tikají?
Minulý týden jsem byla pozvána na přednášku Stop neplodnosti. Upřímně, trochu mne to téma zarazilo. Už mi bylo třicet, děti nechci. Dobře, možná tak za pět let... a to už možná bude pozdě. Vím to. Jen miluji svůj život - nejde tak o kariéru (co je vlastně kariéra? brát 80tis. a být zaměstnancem nebo 800tis. a řídit svou firmu??), prostě miluji to jak je to teď. Miluji, že mám čas jen pro sebe, starám se jen o sebe, mé rozhodnutí ovlivňují jen mne, stíhám díky tomu milión věcí a s dítětem bych nestihla ani pětinu. Jsem prostě sobec. Přítel tomu říká moderní hedonista. Děti bych klidně mít mohla - jsem zdravá, já ani přítel nemáme půjčky, hypotéky, máme kde bydlet, moji rodiče jsou velmi aktivní, takže by i pohlídali. Ale JÁ prostě nechci. Jasně, dá se to řešit jeslemi, chůvami, kroužky po škole, ale proč mít děti, když je bude vychovávat někdo jiný, jen protože matka upřednostňuje sebe? To nechci. Naštěstí mám mladšího přítele, takže, jak on říká, naše životní osy se protnou - já budu mít poslední šanci mít děti a on ty děti už bude chtít:)
Jak velká je Velká Kunratická?
Je za náma 82. ročník závodu Velká Kunratická a opět
si tak říkám, jestli je těžší závod uběhnout a nebo na něj získat registraci:)
Letos se na nás usmálo štěstí v podobě nemocného kamaráda / :-D /, který díky
tomu měl čas číhat u počítače a registraci nám zařídit. Jako minulý ročník, tak
i letos jsme se vrhly na těžší trasu na Hrádek. Když už – tak už. Na tenhle
závod jsme se hrozně těšily – punková atmosféra závodu, kterej není svázanej
přílišnejma obstrukcema, vydesignovaným zázemím, ochrankama – ne. Tenhle závod
je prostě svůj. Potkáte na startu stánky s cukrovou vatou, párkama, teplým
čajem, kousek dál si vyzvednete číslo bez zbytečnýho legitimování (“Víte
slečno, my si tady věříme”). Ani žádná šatna na vás nečeká, takže si prostě
tašku pověsíte na strom - easy! Šrumec lidí všude kolem od rána – startuje se v rozmezí několika
hodin, takže neustále potkáte zplavený závodníky od bahna, kteří už mají trasu
za sebou a natěšený závodníky, kteří postávají ve dvojicích před startem a
čekají na svůj čas vypuštění na trať.
Start!
Vybíháme vstříc prvnímu potoku. S Jíťou běžíme spolu a
potok a následnej kopec vybíháme docela svižně, což nám hned ruce a nohy dávaj
najevo a trochu protestujou. Soucitně se na sebe podíváme, asi by to už fakt
chtělo zařadit před závodem nějaký lehký výklus, aby se člověk do tempa nedostával
až po startovním výstřelu. Máme před sebou celkem tři potoky a tři kopce. Kopce
vylejzáme jako všichni po čtyřech. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně strmý to je! Cestou do kopce potkáváme závodníky v různým
stádiu infarktu. Pár jich zkontroluju, jestli potřebujou helfnout, ale nakonec
se statečně všichni zmátořej a dupou dál. Nohy nás bolej, ale bojujeme statečně
s kopcema taky. Musím se celou cestu smát. Lidi fanděj neskutečně, povzbuzujou
do těch krpálů, ale vy se zmůžete maximálně na takovýty pohledy “Ježiš, to je
od vás moc hezký, že fandíte, ale ono to fakt už víc neběhá”. Instruujem cestou
pár fotografů, že ty z fotky z podhledů si pak můžou strčit za klobouk a běžíme
dál:))) Druhá půlka závodu je už v lokalitě lesoparku a sbíháte po vrstevnicích
zpátky do cíle. Na cestě podél srázu potkáte pár adeptů na zlomení si nohy a
doufáte, že mají pohyb ještě natolik koordinovanej, že vás nestrčej ze srázu. S
Jitkou je pouštíme a fandíme- někdo na tomhle závodě přece musí závodit :)))
Cíl!
Úsměvy a mávačky. V cíli nás čekají Jitky rodiče a
maminka fotí první naše dojmy. Lidi kolem nás upadají do delíria z vyčerpání.
Každej si to přožije tak, jak chce. V tom je krása tohohle závodu.
Vydechnem a míříme na naší další zastávku, která k
Velký Kunratický prostě patří – Lokál. Pivo, smažák, kamarádi. Všichni
sdělujeme dojmy a zážitky z trati. Máme sebou kamarády Danču a Honzu, kteří
pravidelně obsazujou přední příčky závodů, tak naše časy radši moc nerozebíráme
a zíráme jak krásně to naši rychlíci odběhli :)
Tím jsme zakončily tenhle rok závodní sezónu a
nemůžeme se dočkat příštího roku! Bude to velký!! :)
A propos - jak dlouhá je Velká Kunratická? To je uplně jedno - na tenhle závod hodinky nechte doma :)
Do Bohnic!
Budík. Nedělní osmá hodina
ranní. Poprchává a na teploměru na mě kouká sedm stupňů. V duchu si říkám, že
je docela trefný, že se chystáme doběhnout do Bohnic.
Po velmi náročným týdnu došlo
na náš srdeční závod ČEZ City Cross Run, ke kterému jsme absolvovaly dva
předvýběhy, takže jsme trasu měly dokonale zmáklou. Proto, když jsem si
vybavila rozbahněnou cestu z Tróje do Bohnic, tak jsem s lehkým smutkem vyndávala krásně
čisté boosty z botníku. Čekalo nás 16 km. V tomhle případě se ale paradoxně neděsíte
délky závodu, ale naopak vás chvílema napadá, že by to klidně mohl být ten
půlmaraton /když už běžím, žejo:) /. Trasa je boží. Hned na začátku vás parádně probere prudké stoupání
na Petřín a pěkná série schodů, takže pokud měl do té chvíle ještě někdo
zalepené oči ospalky, tak tohle probere víc jak pravé italské dvojité espresso:). S
Jitkou jsme byly v krásném koridoru K /tzv. konec světa:)/, což v praxi znamenalo, že jsme si na
start hezkou půlhodinku počkaly, jelikož na trať se pouští postupně, protože
vás na trati potká spousta zúžených úseků. Což nám ale nevadilo, jelikož všichni závodníci
dostaly termo igelity na zahřátí a tak se všichni v mezičasu přátelsky hecovaly
ve svých skupinkách. Eliťáci už probíhali Stromovkou a my vyběhly po výstřelu
vzhůru. Velmi pečlivě jsme tentokrát probraly taktiku. Spočítaly jsme naspané
hodiny za poslední dva dny a jelikož konečné číslo nebylo ani dvouciferné,
rozhodly jsme se, že budeme rády, pokud to přežijeme ve zdraví a že si to jdeme
pořádně užít. Taky jsme potřebovaly probrat zážitky z posledních dní, takže se nám plánovaný delší čas na trati docela hodil:)
Petřín už máme natrénovanej,
takže tentokrát už vůbec nebolel tak, jako před rokem, když jsme s Jíťou běžely
tento závod poprvé. Tehdy jsem v půlce kopce přemýšlela, jestli mi po tváři teče
pot a nebo slzy:)) Trať vás ale hned za
tento výkon odmění krásným pohledem na Prahu, Pražský hrad a proběhnutím
Jeleního příkopu. Tam už jsme za notné podpory dechového kvarteta /které nás hecovalo slovně, jelikož zrovna pauzovali/ a houslistky o kus dále, doběhly na Letnou. Už jsme se tak blížily do konce první půlky závodu do Stromovky, kde na
nás čekalo překvápko v podobě proběhnutí tramvaje a následně občerstvovačka. V
rámci toho, že jsme tentokrát nezávodily nijak dramaticky, tak jsme si s Jíťou
v klidu dopřály banán a čaj:) Na další úsek to totiž chtělo dost energie.
Vinicí svaté Kláry jsme se pomalu šplhaly přes Botanickou zahradu nahoru do
Kobylis. Tenhle úsek je skvělej. Dost závodníků si ho chce vychutnat víc, tak
se tady zdrží chůzí :)
Není taky divu, několikrát jsem měla chuť se zastavit,
vzít si do ruky flaš....skleničku dobrého vína a koukat se zpátky na Prahu:)) . Nahoře už si říkáte, že
to máte za sebou a já si to minulej rok říkala taky, ale ta nejzábavnější část
vás vlastně ještě čeká. Les. Bahno. Kopce. Tady teprve dostáváte zabrat.
Klouzačka, kořeny, kameny, stoupání, klesání. A to jste v Praze. Paráda.
Pak už jen rovinka v areálu
Bohnické léčebny. Sbíráme poslední síly a nadšení a bok po boku vbíháme do
cíle. Skvělý. Dostáváme finisherský triko a potkáváme Danču. V ruce kytku. Tenhle závod skončila druhá, ale pro nás je jednička! Už se těšíme na polívku,
ale netušíme, že nás ještě čeká kurz sebeovládání ve frontě u úschovny. Uf. Ale
pak už jen zážitky z trati, gratulace všem kamarádům a teplej čaj. Zas to bylo
dobrý. Zas máme na tváři ten unavenej spokojenej výraz.
Takže příště na startu!
Ruce na prsa! A to nejen v říjnu ;)
"A na preventivním vyšetření prsou a na mamografu jste už byla? Absolvovala jste sono prsou? Věk už na to máte!" To mi řekl můj doktor celkem nedávno. Eh? Jak jako věk? Mých úžasných třicet?
To je pořád mládí, ne? Na mamograf se chodí přece až od čtyřiceti, ne? A prsa mě nebolej, ani jsem si nevšimla žádné změny. Bulku rozhodně nemám… A navíc, doma je mi pravidelně dopřáváno takové to domácí vyšetření;) A mimo to, věděli jste, že až 30 % nálezů najdou svým partnerkám právě muži?
Samovyšetření, to je taky kapitola sama pro sebe. Přiznám se, neprovádím ho každý měsíc. Jen když si vzpomenu. Ale stále lepší než vůbec. Můžete si stáhnout aplikaci, která vám připomene, že je čas na samovyšetření. V bývalé práci jsme měli před dvěma lety přednášku (hrozné slovo), no spíš takový fajn sedánek od neziskovky Ruce na prsa a od té doby vím, jak na to (https://www.rucenaprsa.cz/jak-se-vysetrit).
Zpátky ale k doporučení lékařů. Tak na sono jsem objednaná a trochu se bojím, co když tam něco najdou? Co bude potom? Nejhorší je, že znám spoustu holek, jejichž matky prošly tou strašnou diagnózou. Věta: „Máte rakovinu prsu!“ mě děsí ze spaní! Dokonce mám jednu kamarádku, která ztratila maminku, protože ta svůj boj s rakovinou prohrála... Nejhorší jsou čísla. Každý rok se diagnózu rakoviny prsu dozví 7 000 žen.
Zdroj: womens.competitor.com |
Jirka Homoláč,v cíli pražského půlmaratonu, ukazuje symbol AKTIV. Zdroj: www.sport.cz |
Ještě pár praktických informací, na webu www.rucenaprsa.cz je seznam pracovišť, kde sono provádějí. Můžete mít žádanku od lékaře - v tom případě neplatíte za vyšetření, nebo tak jako já, jdete bez žádanky a zaplatíte směšných 350 Kč. Investice do zdraví je přece to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, nemyslíte?
Holky a ženy, buďte aktivní a starejte se o své zdraví! C><
#rucenaprsa #aktivagainstcancer #ruzovyrijen #pinkoctober
Jitka
...ochutnávka z přehlídky Módní čaje o páté |
Přihlásila jsi se na svůj první běžecký závod?
Přihlášena na svůj první
běžecký závod a to na adidas běh pro ženy 5 km? Závod se blíží a nastává
panika, nervozita a těšení se? Tyhle pocity tě budou provázet před každým
závodem a uvidíš, že to nebude tvůj poslední závod. J Prostě tě závodění chytne, to
mi věř!
adidas běh pro ženy jsem běžela minulý rok poprvé, závod mě nadchnul! Je to jedinečná šance, jak si vychutnat atmosféru velkého závodu, jakou má třeba maraton! Určitě ti v hlavě běží spousta otázek, jako co na sebe, co do báglu, kam ho odložit, co jíst, jak probíhá závod atd atd. Vezmeme to pěkně popořadě.
adidas běh pro ženy jsem běžela minulý rok poprvé, závod mě nadchnul! Je to jedinečná šance, jak si vychutnat atmosféru velkého závodu, jakou má třeba maraton! Určitě ti v hlavě běží spousta otázek, jako co na sebe, co do báglu, kam ho odložit, co jíst, jak probíhá závod atd atd. Vezmeme to pěkně popořadě.
Příprava na závod,
jako je a jídelníček a pitný režim, začíná týden až 3 dny před každým závodem.
Na 5 km se není nutné nějak zvlášť připravovat. Týden před závodem je už na
trénink pozdě, ale určitě běž běhat, tak jak jsi zvyklá, ale v pátek už
žádný sport jen odpočinek – třeba jako to udělám já a to na večeři s přáteli
(sklenka vína je povolená;). Nepodceňuj spánek, nejlíp se vyspíš ze čtvrtka
na pátek, v pátek v noci už možná budeš trochu nervózní. Pitný režim
sportovkyním asi netřeba připomínat, ale určitě v den závodu pij
pravidelně čaj, vodu, neperlivou matonku nebo magnésku a určitě to nedoháněj
pár hodin před startem – budeš mít v břiše rybník a tělu spíš ublížíš, než
pomůžeš. Závodní ráno si zpříjemni snídaní do postele a k obědu si uvař lehké
sacharidové jídlo – ideální jsou těstoviny nebo rizoto. Jelikož se závod běží
až večer v šest, tak nepodceňuj svačinku jako třeba banán a bílý jogurt.
Ostatně ani toust s marmeládou nebo se sýrem není špatný. Já si hodinku
před každým závodem dávám černé kafe s cukrem nebo skleničku koly a půlku
banánu – jednak je to dobrý nakopávač a taky abych neměla při závodě hlad (mám
ho totiž pořád).
Další na seznamu a o něco zajímavější je závodní outfit. Poběžím
ve žlutém triku a kraťasech. Zvol něco, co je ti pohodlné a už jsi
v tom běžela, nejhorší jsou škrtící ponožky nebo vysouvající se kraťasy
až… no víš kam;) Mám ráda, když mi
všechno ladí, jak stylově, tak barevněJ
Mám už takovou obsesi. Na nohy si proto
obuji žluté adidas Ultra Boost z nové kolekce. Ultra Boosty jsou mými
miláčky a to jsem dřív adidasky neměla ráda. Až do chvíle, kdy jsem je měla
možnost v zimě otestovat, pak mi bylo jasné, že své asijské běhací kecky
nadobro odložím do botníku… Ultra Boosty jsou krásné, ano, i já která nikdy
v keckách na běh nechodila v civilu, je teď obouvám často nejen na
běh.J Zpět
k nim: mají prodyšný bezešvý svršek Primeknit, takže nevznikají otlaky a
puchýře a hlavně je to pocit jako mít na nohou druhou ponožku. No a když běžím,
botky mne doslova nakopávají! To díky technologii
boost, která navrací energii a dodává běhu lehkost a rychlost v každém kroku. Ty
z vás, co si chtějí dát závod na co nejlepší čas, tak obují adizero adios
boost (stejně jako Keňani na maraton) a kdo má trošku pronační nohu sáhne po
adizero Tempo boost. Obě botky jsou silniční, lehké a doslova nutí běžet, co to
jde!
A teď už jdeme na to!
Do startu zbývají poslední desítky minut. Věci jsou v šatně, ještě rychle
na tojku, rozcvičit se, pár metrů se rozklusat a stoupnout si do svého
koridoru. Určitě jsi už 5 km v kuse někdy běžela, takže asi víš, jak
rozložit síly. Nepřepal to hned na začátku! Pěkně si vychutnej start na Smetanovu
Vltavu a fandící diváky, plácni si s nimi u trati! Běháš přeci pro radost,
tak si to užij! A to že závod poběžíš indiánským během nevadí – je to přeci
taky běh. Když už nebudeš moct, začni myslet na to, čím se po závodě odměníš.
Mojí odměnou bývá dobrá véča, zmrzlina a cappucino s cukrem of course! A když
to hodně bolí, tak mne zaručeně namotivuje myšlenka na odměnu v podobě nového
kousku do běžeckého šatníku. ;) No a vidíš, už běžíš po koberci v cílové
rovince, cíl je na dosah!
Každý jsme vítězem – doběhli jsme přeci do cíle. Právě to je na
závodech totiž úplně nejlepší!
Uvidíme se v sobotu 5. 9.
Jitka
Dva tábory
Lidé se dělí na dva
tábory. První tábor miluje arašídové máslo a ten druhý tábor ho nesnáší, ostatně
jako s koprovkou. Já patřím k
prvnímu táboru a tak mám pro vás recept na domácí arašídové máslo. Zcela
nepokrytě přiznám, že jsem v mnoha ohledech děsně rozmazlená a jen tak něco
nesním a nebo si nekoupím - obzvlášť ne průmyslově zpracované potraviny, blééé..
Spousta dobrot se dá udělat doma většinou velice lehce a ze základních surovin.
Pokud čtete obaly tak víte, že se do arašídového másla přidávají tuky a mimo jiné
i palmový (jak víme, tvoří ho ze 46% nasycené tuky), takže jsem řekla ne! a dala jsem se do výroby domácího máslíčka.
Recept:
100g pražených nesolených arašídů (nepražené jsem nenašla, i ty ve skořápce jsou pražené)
Recept:
100g pražených nesolených arašídů (nepražené jsem nenašla, i ty ve skořápce jsou pražené)
1 lžička třtinového cukru (hodí se svou chutí, jinak má výživové vlastnosti podobné jako cukr z řepy)
špetka soli
Do mixéru nasypete
arašídy, pocukrujete, posolíte a začnete mixovat. Tím, jak se arašídy mixují
se vytváří teplo a začne se z nich uvolňovat olej, který zcela přirozeně ze
směsi vytvoří pastu (chcete-li máslo). Mixujete buď úplně dohladka nebo do stavu
"crunchy" - tak to mám ráda já J Pak už jen stačí dát máslo do skleniček nebo, jak
to dělám já, dávku rozdělit na dva díly - jednu do práce a jednu na doma. Máslo
nechávám v lednici a nic se s ním nikdy nestalo, mimo to že se doslova hned sežralo
;)
cena: 100g arašídů 17 Kč
(kupovala jsem v Tamda Foods, SAPA)
čas: max 10 min i s mytím
mixéru
#nevsednizivot
Vary po padesáté. Naštěstí nejsem takový pamětník a na
vlastní kůži jsem zatím zažila ročníků pět a rok od roku se mi daří lépe
vyhýbat /dosaď značku alkoholu, který daný ročník sponzoruje/ stanu a díky tomu
ran s kocovinou ubývá a shlédnutých filmů přibývá. Letos jsem si jich vybrala 8
filmů na tři dny. Do kufru zabalila ze zkušenosti s pařáky posledních dní letní
šatičky, boty na běhání a vyrazili jsme.
Vyjeli jsme nekřesťansky brzo, protože jsem nutně potřebovala vidět film
už v devět dopoledne, což se odrazilo po půlhodině cesty dotazem “Tyjo, kudy
jedeš? Ty znáš zkratku?” a já teda byla nucena uznat, že jedu spíš směr Louny,
než směr Vary. “Je to dál, za to horší
cesta” tak nadále zůstává moje krédo a opět mě to ujistilo, že orienťáky já
nikdy běhat nebudu. Další překvápko bylo, když teploměr ukazoval ve Varech
krásnejch dvanáct stupňů a já si vezla ještě záhadnou chorobu, se kterou moje
kroky hned v úvodu vedly na pohotovost. Zažít Vary jinak! Ale popojedem...
První den jsme měli v plánu tři filmy, které když jsem
shlédla, měla jsem chuť schoulit se do prenatální polohy a brečet. Tušila jsem,
že film “Válka” nás asi neodstřelí do světa komedie, ale když jsem po půlce dne
co jsme strávili v kině viděla hrůzu na tvářích ostatních, kteří nechali výběr
filmů na mě, byl to nepřenosnej zážitek :))) Z prvního dne pro mě nakonec
dostává italské drama “Last Summer” /2014/, který mě dostalo totálně výkonem
hlavní hrdinky a dokonalou kamerou. Doporučuju.
Tři, dva, jedna!
Odstartovali jsme léto, který o tom ještě v sobotu
ráno úplně nevědělo, ale k naší velký radosti nám nepršelo a my tak mohli
vyběhnout do ulic ranní Prahy. Mojí největší starostí bylo to, abych vstala.
Sichrovala jsem to dvěma budíkama a ještě Jitkou, která mě měla za úkol
zkontrolovat, jestli už jsem vstala, protože ona narozdíl ode mě, dokáže vstávat
i takhle nekřesťansky brzo. Ráno bylo bolestivý, ale díky tomu, že jsem se fakt
těšila, tak jsem do dvaceti minut zavírala dveře a vyrážela na místo určení. Místo
prvních ranních ptáčat, jsem v ulicích Prahy ještě potkávala evidentně
návštěvníky pátečních párty :)) Nicméně jsem se na ně soucitně usmívala,
protože moc dobře znám obě dvě strany barikády :)))
#weareboostprague |
Za odměnu budou lívance!
V sobotu jsem běžela půlmaraton v krásné a
fanouškovsky skvěle obsazené Olomouci a jelikož jsem potřebovala nějakou odměnu
na kterou jsem se během závodu mohla těšit, tak jsem si řekla, že si další den
udělám lívance. Ono se totiž člověku během 21km honí spousty myšlenek, jako
třeba napít se už teď nebo až za 2,5km? proč ti chlapi při běhu tak hekaj?
Ježiši, ten člověk ale dupe, hmm kde si ta holka ten outfit Victorias Secret Sport
asi koupila? Ty vole to není normalni běhat každej druhej víkend půlku, takže
jsem nenormální, se ti řekne přidej! …bych tě chtěla vidět tohle uběhnout, ty
pupkáči, a pak je potřeba mít i pár „odměňovacích“ myšlenek. Jedna myšlenka
byla na odpočinek během července (rozuměj odpočinek od závodů) a ta druhá byla
na ty lívance. Ne během závodů fakt rocket science neřešíte…
A protože je recept na lívance super easy a rychlý - jak
jinak u mého vaření J
tak se podělím o recept.
Keep Calm - It's a Hen Party!
Do minulýho roku, jsem nikdy nebyla na žádný svatbě.
Nikdo z mých příbuzných a kamarádů
se prostě do tý doby nehrnul do většího závazku, než si koupit se svoji drahou
polovičkou psa, a nebo se odvážně sestěhovat do garsonky po šesti letech
vztahu. Stejně jako kalhoty do zvonu, vlna svateb v mém okolí letos udeřila v plný
síle. Musí to být prostě jenom ale nějaká zvláštní shoda okolností, protože si
rozhodně nemíním připustit, že to má nějakou byť minimální spojitost s naším
věkem. Když se pak dopočítáte k pěti svatbám, tak si to vynásobte dvěma
díky rozlučkám se svobodou a výsledkem jsou nabité víkendy celé léto a rovnou
se můžete zapsat na listinu čekatelů na nová játra. Do kalendáře pak už jen stačilo dopsat termíny
běžeckých závodů, volejbalových kempů, termín státnic, termín odevzdání diplomky a s hrůzou zjistíte,
že marodit můžete nejdřív v listopadu. Ale i tak se těšíte a snažíte se
maximálně vypomoci nevěstám v boji proti propadání panice a hysterii a
zařizování, ovšem s velkou dávkou pokory si musím přiznat, že přehled v svatebních
proprietách mám asi tak velkej, jako v měnovém vývoji Rupie vůči
Euru. V čem jsem ale viděla svůj
potenciál, byly rozlučky se svobodou. Tady se ukáže, že ty roky na vysoký a everydej párty v pražských
podnicích nebyly ztracenej čas. Většina vašich kamarádů to vidí stejně, protože
si myslí, že vám leckde při příchodu dávají vaše „as usual“ a na přivítanou se
objímáte s provozáky. Realita stárnutí (rozuměj „zrání“) je ale taková, že
už fakt máte rádi hlavně podniky, kde to nevypadá jako na pomaturitním večírku,
a nebo naopak jako sraz ze střední po pětatřiceti letech. Navíc už taky nesnesete špatnýho dýdžeje,
vydejchaný prostory, špinavý záchody a neochotnou obsluhu. Dost se vám tak
vykrystalizuje několik podniků, který pak točíte a začínáte remcat, že v tý
Praze nejsou žádný pořádný podniky. Začínáte si tak užívat místo sezení po
hospodách výlety s přáteli, grilování na terase, pikniky v parku, koncerty, divadla a tak vsadíte při radách ohledně podniku na rozlučku na stálice, který jste
navštěvovaly před pár lety.
Konec běhen v Čechách! I.
Dneska vám prozradím, kde to naše nošení
běžeckýho oblečení má svý hranice. Ano- nastala u nás v poslední době určitá transformace: sáčko
vystřídala sportovní bunda, džíny legíny, kabelku sportovní taška, balerínky
zas běžecký boty. Začalo to nenápadně – někdy mezi výběhama po o, volejbalem po
práci, večerním vyklusáním a víkendovým tenisem, začalo dávat smysl být furt
ve střehu a skříně se začaly plnit oblečením vesměs funkčním. Místo vyhlížení,
kterej kus babiččina šatníku se k nám tenhle rok vrátí
s novou kolekcí fashion obchodů, nastalo netrpělivé očekávání, jaký
barevný varianty legín nám letos vypustí
sportovní značky do světa a marný hledání běžecký čepice s dírou na culík (vážně pořád nic?). Stejně tak, jak mi pomalu přišlo, že casual móda se spikla proti mně (já věděla, že těch zvonáčů, co mi ležely X let ve skříni bylo
dost unáhlený se zbavovat a ty batikovaný trička snad ještě na půdě najdu), tak
nám sportovní značky dělaly radost. Designéři pochopili, že tady je ještě dost
prostoru a začali kouzlit. Tleskám. Jo, i běžci chtějí vypadat v oblečení dobře
a je super v tom oblečení moci vyběhnout jinam než za barák do lesa. Původně
jsem svůj další článek chtěla napsat o podnicích, kam zavítáme ještě s tepem
170 a kde doplňujeme energii po tréninkách, ale vyčkejte- dneska to bude o tom,
kde i my běhny sundaváme botasky a obouváme kramfleky a vytahujem řasenku.
1.
Práce.
Pokud už nejste ve fázi ohromování kolegů, do kanclu se vám nehrnou
schůzky jedna za druhou a obědy si zásadně dopřáváte ve vaší kuchyňce, tak si
můžete dovolit vyrazit do práce v
běžeckým jako já, což se změní už asi ve chvíli, kdy by se věkový průměr
mužů, co potkávám na schodech v naší budově, kde máme kanceláře, zmenšil ze 70,
alespoň tak na 50. Jitka ale tvrdě jede
v repre stylu ve velké firmě a na ulici ji pak prakticky nepoznám ani já:)
2.
Tretter's – Narozdíl od většiny barů a klubů v
okolí Dlouhé, kdy je úspěch, že některé
slečny mají alespoň něco na sobě a chlapci i něco v hlavě, tak Tretters
je stylovka a jeden z našich oblíbených podniků v centru Prahy. Etiketa
doporučuje, že do podniku by člověk měl přijít oblečený na takové úrovni, jako
je oděna obsluha. V tom případě jsme tady
v běžeckém bez šance. A je to dobře :) Taky to není obyčejný bar –
podíváme se do historie, tak se zde přímo psaly barmanské dějiny. Sám Miloš
Tretter je zakladatelem české barmanské unie. Do toho vám celý interiér dokresluje příjemná jazzová hudba, na stolech
vám obsluha donese populární brambůrky přímo z dílny pana Trettera, barmani s
uvázanými Windsor Full vám servírují ty
nejlepší koktejly a vy automaticky saháte po rudé rtěnce a lodičkách Christiana
Louboutina. :)) (nutno podotknout, že jsou tady
ale natolik vstřícní, že nás tam jednou nechaly v běžeckém udělat rezervaci na
večer :))) )
3.
Sokolovna. Skokem jsme na okraji Prahy. Díky tomu,
že jsme pravidelně plašily místní faunu a obdivovaly flóru v průhonickém parku
/nebo naopak/, bylo nutné si najít oblíbenou restauraci v Průhonicích. Problémem
ovšem je, pokud se do tohoto podniku vydáte bez znalosti okolností a jedinou
sokolovnu, kterou jste do té doby navštívili, je ta v Horní-dolní, kde se
pravidelně každou zimu opíjíte na místím bále zelenou s vaječňákem. Tady jsme
neuspěly. Jako sporťák tam nezapadnete. K dobru jim však můžeme počítat to, že vám to rádi připraví
“take away” a vy si to můžete zas hezky jít sníst mezi ty oleandry, od
kterých přiběhnete z parku.
4.
T-anker. Krásná restaurace s terasou na Kotvě, která nabízí
naprosto báječnej pohled na Prahu. Tady to ale asi nebude oblečením. Obsluha na
mě byla naprosto konstantně protivná v legínách i v šatech a po jejich latéčku
sem si musela u tetičky na Podbabě dát turka na spravení, takže za mě otazník a
zkusím tam ještě vychytat obsluhu, která nemá pocit, že bych si pro tu objednanou
polívku měla sama doběhnout do kuchyně.
5.
MHD. Jo, tady se to taky moc nevyplácí. “Jestli
seš ve sportovním tak si ani nesedej, protože ty vlastně stát chceš v rámci
tréninku a jako jedinej na to tady z nás s těma pogumovanejma podrážkama seš
obutej". Opona.
Samozřejmě si seznam prodlužte o další krásné restaurace a
divadla, které ani ale nebudu jmenovat, protože přesně pro ty situace máte doma
ty krásný hedvábný šaty, stylové psaníčko a kytku do vlasů. a vzít si na sebe
cokoli jiného, by znamenalo užít si tu chvíli o dost míň. A to zas my rády ty trailovky v tom botníku
čas od času necháváme :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)