Budík. Nedělní osmá hodina
ranní. Poprchává a na teploměru na mě kouká sedm stupňů. V duchu si říkám, že
je docela trefný, že se chystáme doběhnout do Bohnic.
Po velmi náročným týdnu došlo
na náš srdeční závod ČEZ City Cross Run, ke kterému jsme absolvovaly dva
předvýběhy, takže jsme trasu měly dokonale zmáklou. Proto, když jsem si
vybavila rozbahněnou cestu z Tróje do Bohnic, tak jsem s lehkým smutkem vyndávala krásně
čisté boosty z botníku. Čekalo nás 16 km. V tomhle případě se ale paradoxně neděsíte
délky závodu, ale naopak vás chvílema napadá, že by to klidně mohl být ten
půlmaraton /když už běžím, žejo:) /. Trasa je boží. Hned na začátku vás parádně probere prudké stoupání
na Petřín a pěkná série schodů, takže pokud měl do té chvíle ještě někdo
zalepené oči ospalky, tak tohle probere víc jak pravé italské dvojité espresso:). S
Jitkou jsme byly v krásném koridoru K /tzv. konec světa:)/, což v praxi znamenalo, že jsme si na
start hezkou půlhodinku počkaly, jelikož na trať se pouští postupně, protože
vás na trati potká spousta zúžených úseků. Což nám ale nevadilo, jelikož všichni závodníci
dostaly termo igelity na zahřátí a tak se všichni v mezičasu přátelsky hecovaly
ve svých skupinkách. Eliťáci už probíhali Stromovkou a my vyběhly po výstřelu
vzhůru. Velmi pečlivě jsme tentokrát probraly taktiku. Spočítaly jsme naspané
hodiny za poslední dva dny a jelikož konečné číslo nebylo ani dvouciferné,
rozhodly jsme se, že budeme rády, pokud to přežijeme ve zdraví a že si to jdeme
pořádně užít. Taky jsme potřebovaly probrat zážitky z posledních dní, takže se nám plánovaný delší čas na trati docela hodil:)
Petřín už máme natrénovanej,
takže tentokrát už vůbec nebolel tak, jako před rokem, když jsme s Jíťou běžely
tento závod poprvé. Tehdy jsem v půlce kopce přemýšlela, jestli mi po tváři teče
pot a nebo slzy:)) Trať vás ale hned za
tento výkon odmění krásným pohledem na Prahu, Pražský hrad a proběhnutím
Jeleního příkopu. Tam už jsme za notné podpory dechového kvarteta /které nás hecovalo slovně, jelikož zrovna pauzovali/ a houslistky o kus dále, doběhly na Letnou. Už jsme se tak blížily do konce první půlky závodu do Stromovky, kde na
nás čekalo překvápko v podobě proběhnutí tramvaje a následně občerstvovačka. V
rámci toho, že jsme tentokrát nezávodily nijak dramaticky, tak jsme si s Jíťou
v klidu dopřály banán a čaj:) Na další úsek to totiž chtělo dost energie.
Vinicí svaté Kláry jsme se pomalu šplhaly přes Botanickou zahradu nahoru do
Kobylis. Tenhle úsek je skvělej. Dost závodníků si ho chce vychutnat víc, tak
se tady zdrží chůzí :)
Není taky divu, několikrát jsem měla chuť se zastavit,
vzít si do ruky flaš....skleničku dobrého vína a koukat se zpátky na Prahu:)) . Nahoře už si říkáte, že
to máte za sebou a já si to minulej rok říkala taky, ale ta nejzábavnější část
vás vlastně ještě čeká. Les. Bahno. Kopce. Tady teprve dostáváte zabrat.
Klouzačka, kořeny, kameny, stoupání, klesání. A to jste v Praze. Paráda.
Pak už jen rovinka v areálu
Bohnické léčebny. Sbíráme poslední síly a nadšení a bok po boku vbíháme do
cíle. Skvělý. Dostáváme finisherský triko a potkáváme Danču. V ruce kytku. Tenhle závod skončila druhá, ale pro nás je jednička! Už se těšíme na polívku,
ale netušíme, že nás ještě čeká kurz sebeovládání ve frontě u úschovny. Uf. Ale
pak už jen zážitky z trati, gratulace všem kamarádům a teplej čaj. Zas to bylo
dobrý. Zas máme na tváři ten unavenej spokojenej výraz.
Takže příště na startu!
