Když jsem byla malá, babička měla jednoduchej trik, jak mě
dostat kamkoliv na výlet bez protáhlejch obličejů a pravidelně to byla nějaká
sladká odměna, kterou mi slíbila v průběhu trasy, kdy začne tušit krizovku. Většinou
to začínalo předáním batohu dědovi, tahání rukou po zemi, snížením tempa na
minimum a neustálým ptaním se – kdy už tam budem. Takovýto dítě alá osina v
prdeli, který dokáže otrávit hezkej vejlet všem zúčastněným :) V tu chvíli
babička věděla, že je zle a tak vytahovala tatranky z batohu, džusy v krabičce,
aby mě to na chvíli přešlo. Zrovna nedávno jsem si na to vzpomněla, kdy jsme
brázdili svahy Krušných hor na běžkách a míjela jsem dítě, které rezignovaně
několik desítek metrů za svými rodiči volalo “Mami, kdy už dostanu tu ODMĚNU,
kterou mi slibuješ už půl hodiny!”. /podpásovka, uplně jsem mu rozumněla:)/
Od tý doby jsem věděla, že některý moje zážitky musej mít určitej cíl. A uplně nejlepší, když ho budou mít v podobě dobrého jídla. Parádní je,
když potkáte skupinu lidí, kteří to mají uplně stejně, jako vy. :))
Tak vznikly i naše bRUNche. Dáte dohromady příjemnou trasu,
akorát tak dlouhou, abyste stihli vymyslet, co si všechno na konci dáte. Nevim
jak vy, ale kdyby výběh končil tak jak začal, tak vzhledem k mý neschopnosti
mít doma železné zásoby jídla, tak bych doma mohla vařit jak za starejch časů na
vejšce alá když to není dobrý, tak je tam málo kečupu.