Jde to s náma do kopce!

Běhání v zimě. Věc, po který se oklepe spousta sezónních běžců. Tam kde jiní končí, začínáme my, srdcaři, kteří v mrazu a sněhu oblíkaj druhou funkční vrstvu, halí obličej do šátků a mažou obličej vazelínou. Běhání v zimě mám ráda. Ona je totiž zima a zima. Taková ta pražská běžná zima je ráj pro běžce a krásných +5 vám zaručuje možnost si venku ještě užít i rozcvičku aniž byste zamrzli v hlubokém předklonu.  Parky nejsou přeplněný a když už se člověk zahřeje, tak zimě snadno uteče. Opravdový problém nastává, pokud je ale echt zima a -12 na teploměru. V tu chvíli oblíkám asexuální spodní vrstvu teplejch spodků, bederní moirovej pás a dvoje rukavice. I v relativně slušným tempu se nemůžu ubránit mrznutí různých partií a pevně věřím, že moje tělo prochází chvilkovou kryoterapií a akutní nepohodlí tak bude odměněno pozitivními účinky na klouby.  Zima by měla být ve znamení dlouhých a pomalejších výběhů, ale já se teda nebojim ani kopců, při kterejch mi tep vzlítává do podobnejch výšin a zima je to poslední, co mi v tu chvíli vadí.

Mezi můj poslední skalp patřil Klíč (759nm) v Lužických horách.  Relativně chladné počasí mě vyhecovalo k tomu, vyrazit pouze s turistickou mapou a klíčkama od auta vstříc k vrcholu. Prvotní obava, že netrefim cestu se zdála jako lichá. Provoz vzhůru byl jak na poděbradské kolonádě, což mě uklidnilo vzhledem k potenciálnímu nebezpečí na trati, na druhou stranu si člověk na chvilku neoddych, protože se prostě nechtěl ztrapnit, že se bude nedejbože zastavovat na vydejchání. Přede mnou bylo 5,5 km stoupání na nezalesněný vrchol, který se vynořuje za městem Nový Bor. Většina trati byla takový  ten táhlý kopec, na který, když si po kilometru zvyknete, tak si to vlastně i docela užíváte. Cestou posloucháte od lidí, které předbíháte neskonalý obdiv a nebo naprosté nepochopení, jakej magor může v zimě běhat a ještě na Klíč. Nebudu zazlívat, chvílema jsem zažívala zlé chvilky. V posledním úseku, kde přeskakujete kameny a drtíte nepěkné převýšení jsem plíce nechávala daleko za sebou. Těsně před cílem jsem měla pocit, že mi zamrzly i oči, jakej tam byl vichr a vrcholovka tak ač byla nádherná, tak jsem ji vnitřně prožívala mnohem méně pompézněji, než si zasloužila. Obligátní focení, rozhlídnutí do všech stran, od hodných lidí loknutí čaje a ještě než mě zima začala opětovně bodat do kůže, tak už jsem sbíhala svižně dolů. No řeknu vám, zlatej kopec! Kolena skuhraly, že už chtěj bejt dole a tak jsem v klidným tempu doběhla zpátky k autu do centra Novýho Boru. Krása! Příští cíl? Luž!

Není čas nemít čas!

 Každej rok si plánuju, jak si na Vánoce odpočinu, dodělám resty, přečtu pár knížek, poklidím si doma, roztřídím oblečení...no a jako každej rok tu v předvečer opětovnýho nástupu do pracovního zápřahu sedím doma za stolem, kolem mě hromada věcí, nevybalená taška z výletu, svítí tu na mě 130 nepřečtenejch emailů a knížka od Richarda Bacha tu na mě smutně kouká pod nánosem prachu. Ani to mi ovšem nezabrání, abych už nevymýšlela plány na večer, nedávala dohromady další lednový výlety a nezkoumala další běžecký trasy, který mi nesmí uniknout. To už jsem prostě já.

Minulej rok byl přes všechny faily vážně dobrej. Bez těch blbejch věcí by si člověk stejně nevážil toho dobrýho co je, takže neremcám a beru to tak :)  Nebilancuju ráda, protože je uplně jedno jestli je rok 2016 nebo 2017, jelikož pokud něčeho chcete dosáhnout, budete na tom stejně muset makat celej život 24 hodin 7 dní v týdnu. 

Když se ohlídnu na moje středoškolský léta, tak bych týhle Kris z budoucnosti moc nevěřila, že to budu já. Asi nejvíc bych ji nevěřila, že závodí v běhu, jezdí dobrovolně chodit do hor s partou kamarádů, baví jí její práce, miluje auta a letadla, má kolem sebe takový množství fajn lidí a vede vlastní běžeckej klub s perfektní parťačkou po boku.

Běh pro mě tak nění jenom sport, ale součást mýho já. Pomůže mi vždycky vymyslet to "něco", když mi chybí pracovní inspirace, pomůže mi neudělat trestný čin, když mám chuť někoho uškrtit:), pomůže mi k dobrý náladě, dobrý kondičce a k dobrým přátelům.  Běh mi dal energii do všeho ostatního co miluju. Některý věci a lidi totiž máme prostě ve svým životě tak nějak osudově nezávisle na tom, jestli to už víme nebo ne a né každej na to přijde, takže si nenechte tyhle lidi a zážitky utýct. Život je totiž pekelně krátkej na to, abychom pořád na něco čekali!

Užijte si start do novýho roku! Kris.

Hodiny tikají?

Minulý týden jsem byla pozvána na přednášku Stop neplodnosti. Upřímně, trochu mne to téma zarazilo. Už mi bylo třicet, děti nechci. Dobře, možná tak za pět let... a to už možná bude pozdě. Vím to. Jen miluji svůj život - nejde tak o kariéru (co je vlastně kariéra? brát 80tis. a být zaměstnancem nebo 800tis. a řídit svou firmu??), prostě miluji to jak je to teď. Miluji, že mám čas jen pro sebe, starám se jen o sebe, mé rozhodnutí ovlivňují jen mne, stíhám díky tomu milión věcí a s dítětem bych nestihla ani pětinu. Jsem prostě sobec. Přítel tomu říká moderní hedonista. Děti bych klidně mít mohla - jsem zdravá, já ani přítel nemáme půjčky, hypotéky, máme kde bydlet, moji rodiče jsou velmi aktivní, takže by i pohlídali. Ale JÁ prostě nechci. Jasně, dá se to řešit jeslemi, chůvami, kroužky po škole, ale proč mít děti, když je bude vychovávat někdo jiný, jen protože matka upřednostňuje sebe? To nechci. Naštěstí mám mladšího přítele, takže, jak on říká, naše životní osy se protnou - já budu mít poslední šanci mít děti a on ty děti už bude chtít:) 

Jenže takhle jednoduché to není! Tam někde v hlavě je ten červík a hlodá... Všichni víme, že nám pak můžou pomoci "s umělým oplodněním", ale možná by bylo fajn tomu předejít něž dojde k tomuto poslednímu kroku... Jasně bylo by super mít děti po výšce někdy po 25. roku, jenže to třeba není ten správný partner - jako to bylo u mě. Takže co teď? Je tady možnost si nechat vzít krev a zjistit si svou ovariální rezervu - laicky řečeno: kolik mi zbývá vajíček ve vaječnících. No a pak si je, když jich bude málo, nechat zmrazit. To se nazývá social freezing. Jde zmrazit i embrya, kde je větší šance, že po rozmrznutí budou k použití na rozdíl od rozmrazených vajíček. Jenže tam je problém s tím, že k rozmrazení a tedy k použití musí dát souhlas i partner, který v době zmražení, "oplodnil" vajíčko:)

Jak velká je Velká Kunratická?

Je za náma 82. ročník závodu Velká Kunratická a opět si tak říkám, jestli je těžší závod uběhnout a nebo na něj získat registraci:) Letos se na nás usmálo štěstí v podobě nemocného kamaráda / :-D /, který díky tomu měl čas číhat u počítače a registraci nám zařídit. Jako minulý ročník, tak i letos jsme se vrhly na těžší trasu na Hrádek. Když už – tak už. Na tenhle závod jsme se hrozně těšily – punková atmosféra závodu, kterej není svázanej přílišnejma obstrukcema, vydesignovaným zázemím, ochrankama – ne. Tenhle závod je prostě svůj. Potkáte na startu stánky s cukrovou vatou, párkama, teplým čajem, kousek dál si vyzvednete číslo bez zbytečnýho legitimování (“Víte slečno, my si tady věříme”). Ani žádná šatna na vás nečeká, takže si prostě tašku pověsíte na strom - easy! Šrumec lidí všude kolem od rána – startuje se v rozmezí několika hodin, takže neustále potkáte zplavený závodníky od bahna, kteří už mají trasu za sebou a natěšený závodníky, kteří postávají ve dvojicích před startem a čekají na svůj čas vypuštění na trať.  

Start!

Vybíháme vstříc prvnímu potoku. S Jíťou běžíme spolu a potok a následnej kopec vybíháme docela svižně, což nám hned ruce a nohy dávaj najevo a trochu protestujou. Soucitně se na sebe podíváme, asi by to už fakt chtělo zařadit před závodem nějaký lehký výklus, aby se člověk do tempa nedostával až po startovním výstřelu. Máme před sebou celkem tři potoky a tři kopce. Kopce vylejzáme jako všichni po čtyřech. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně strmý to je! Cestou do kopce potkáváme závodníky v různým stádiu infarktu. Pár jich zkontroluju, jestli potřebujou helfnout, ale nakonec se statečně všichni zmátořej a dupou dál. Nohy nás bolej, ale bojujeme statečně s kopcema taky. Musím se celou cestu smát. Lidi fanděj neskutečně, povzbuzujou do těch krpálů, ale vy se zmůžete maximálně na takovýty pohledy “Ježiš, to je od vás moc hezký, že fandíte, ale ono to fakt už víc neběhá”. Instruujem cestou pár fotografů, že ty z fotky z podhledů si pak můžou strčit za klobouk a běžíme dál:))) Druhá půlka závodu je už v lokalitě lesoparku a sbíháte po vrstevnicích zpátky do cíle. Na cestě podél srázu potkáte pár adeptů na zlomení si nohy a doufáte, že mají pohyb ještě natolik koordinovanej, že vás nestrčej ze srázu. S Jitkou je pouštíme a fandíme- někdo na tomhle závodě přece musí závodit :)))

Cíl!

Úsměvy a mávačky. V cíli nás čekají Jitky rodiče a maminka fotí první naše dojmy. Lidi kolem nás upadají do delíria z vyčerpání. Každej si to přožije tak, jak chce. V tom je krása tohohle závodu.

Vydechnem a míříme na naší další zastávku, která k Velký Kunratický prostě patří – Lokál. Pivo, smažák, kamarádi. Všichni sdělujeme dojmy a zážitky z trati. Máme sebou kamarády Danču a Honzu, kteří pravidelně obsazujou přední příčky závodů, tak naše časy radši moc nerozebíráme a zíráme jak krásně to naši rychlíci odběhli :)

Tím jsme zakončily tenhle rok závodní sezónu a nemůžeme se dočkat příštího roku! Bude to velký!! :)

A propos -  jak dlouhá je Velká Kunratická? To je uplně jedno - na tenhle závod hodinky nechte doma :)