Je za náma 82. ročník závodu Velká Kunratická a opět
si tak říkám, jestli je těžší závod uběhnout a nebo na něj získat registraci:)
Letos se na nás usmálo štěstí v podobě nemocného kamaráda / :-D /, který díky
tomu měl čas číhat u počítače a registraci nám zařídit. Jako minulý ročník, tak
i letos jsme se vrhly na těžší trasu na Hrádek. Když už – tak už. Na tenhle
závod jsme se hrozně těšily – punková atmosféra závodu, kterej není svázanej
přílišnejma obstrukcema, vydesignovaným zázemím, ochrankama – ne. Tenhle závod
je prostě svůj. Potkáte na startu stánky s cukrovou vatou, párkama, teplým
čajem, kousek dál si vyzvednete číslo bez zbytečnýho legitimování (“Víte
slečno, my si tady věříme”). Ani žádná šatna na vás nečeká, takže si prostě
tašku pověsíte na strom - easy! Šrumec lidí všude kolem od rána – startuje se v rozmezí několika
hodin, takže neustále potkáte zplavený závodníky od bahna, kteří už mají trasu
za sebou a natěšený závodníky, kteří postávají ve dvojicích před startem a
čekají na svůj čas vypuštění na trať.
Start!
Vybíháme vstříc prvnímu potoku. S Jíťou běžíme spolu a
potok a následnej kopec vybíháme docela svižně, což nám hned ruce a nohy dávaj
najevo a trochu protestujou. Soucitně se na sebe podíváme, asi by to už fakt
chtělo zařadit před závodem nějaký lehký výklus, aby se člověk do tempa nedostával
až po startovním výstřelu. Máme před sebou celkem tři potoky a tři kopce. Kopce
vylejzáme jako všichni po čtyřech. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně strmý to je! Cestou do kopce potkáváme závodníky v různým
stádiu infarktu. Pár jich zkontroluju, jestli potřebujou helfnout, ale nakonec
se statečně všichni zmátořej a dupou dál. Nohy nás bolej, ale bojujeme statečně
s kopcema taky. Musím se celou cestu smát. Lidi fanděj neskutečně, povzbuzujou
do těch krpálů, ale vy se zmůžete maximálně na takovýty pohledy “Ježiš, to je
od vás moc hezký, že fandíte, ale ono to fakt už víc neběhá”. Instruujem cestou
pár fotografů, že ty z fotky z podhledů si pak můžou strčit za klobouk a běžíme
dál:))) Druhá půlka závodu je už v lokalitě lesoparku a sbíháte po vrstevnicích
zpátky do cíle. Na cestě podél srázu potkáte pár adeptů na zlomení si nohy a
doufáte, že mají pohyb ještě natolik koordinovanej, že vás nestrčej ze srázu. S
Jitkou je pouštíme a fandíme- někdo na tomhle závodě přece musí závodit :)))
Cíl!
Úsměvy a mávačky. V cíli nás čekají Jitky rodiče a
maminka fotí první naše dojmy. Lidi kolem nás upadají do delíria z vyčerpání.
Každej si to přožije tak, jak chce. V tom je krása tohohle závodu.
Vydechnem a míříme na naší další zastávku, která k
Velký Kunratický prostě patří – Lokál. Pivo, smažák, kamarádi. Všichni
sdělujeme dojmy a zážitky z trati. Máme sebou kamarády Danču a Honzu, kteří
pravidelně obsazujou přední příčky závodů, tak naše časy radši moc nerozebíráme
a zíráme jak krásně to naši rychlíci odběhli :)
Tím jsme zakončily tenhle rok závodní sezónu a
nemůžeme se dočkat příštího roku! Bude to velký!! :)
A propos - jak dlouhá je Velká Kunratická? To je uplně jedno - na tenhle závod hodinky nechte doma :)
