Hodiny tikají?

Minulý týden jsem byla pozvána na přednášku Stop neplodnosti. Upřímně, trochu mne to téma zarazilo. Už mi bylo třicet, děti nechci. Dobře, možná tak za pět let... a to už možná bude pozdě. Vím to. Jen miluji svůj život - nejde tak o kariéru (co je vlastně kariéra? brát 80tis. a být zaměstnancem nebo 800tis. a řídit svou firmu??), prostě miluji to jak je to teď. Miluji, že mám čas jen pro sebe, starám se jen o sebe, mé rozhodnutí ovlivňují jen mne, stíhám díky tomu milión věcí a s dítětem bych nestihla ani pětinu. Jsem prostě sobec. Přítel tomu říká moderní hedonista. Děti bych klidně mít mohla - jsem zdravá, já ani přítel nemáme půjčky, hypotéky, máme kde bydlet, moji rodiče jsou velmi aktivní, takže by i pohlídali. Ale JÁ prostě nechci. Jasně, dá se to řešit jeslemi, chůvami, kroužky po škole, ale proč mít děti, když je bude vychovávat někdo jiný, jen protože matka upřednostňuje sebe? To nechci. Naštěstí mám mladšího přítele, takže, jak on říká, naše životní osy se protnou - já budu mít poslední šanci mít děti a on ty děti už bude chtít:) 

Jenže takhle jednoduché to není! Tam někde v hlavě je ten červík a hlodá... Všichni víme, že nám pak můžou pomoci "s umělým oplodněním", ale možná by bylo fajn tomu předejít něž dojde k tomuto poslednímu kroku... Jasně bylo by super mít děti po výšce někdy po 25. roku, jenže to třeba není ten správný partner - jako to bylo u mě. Takže co teď? Je tady možnost si nechat vzít krev a zjistit si svou ovariální rezervu - laicky řečeno: kolik mi zbývá vajíček ve vaječnících. No a pak si je, když jich bude málo, nechat zmrazit. To se nazývá social freezing. Jde zmrazit i embrya, kde je větší šance, že po rozmrznutí budou k použití na rozdíl od rozmrazených vajíček. Jenže tam je problém s tím, že k rozmrazení a tedy k použití musí dát souhlas i partner, který v době zmražení, "oplodnil" vajíčko:)

Jak velká je Velká Kunratická?

Je za náma 82. ročník závodu Velká Kunratická a opět si tak říkám, jestli je těžší závod uběhnout a nebo na něj získat registraci:) Letos se na nás usmálo štěstí v podobě nemocného kamaráda / :-D /, který díky tomu měl čas číhat u počítače a registraci nám zařídit. Jako minulý ročník, tak i letos jsme se vrhly na těžší trasu na Hrádek. Když už – tak už. Na tenhle závod jsme se hrozně těšily – punková atmosféra závodu, kterej není svázanej přílišnejma obstrukcema, vydesignovaným zázemím, ochrankama – ne. Tenhle závod je prostě svůj. Potkáte na startu stánky s cukrovou vatou, párkama, teplým čajem, kousek dál si vyzvednete číslo bez zbytečnýho legitimování (“Víte slečno, my si tady věříme”). Ani žádná šatna na vás nečeká, takže si prostě tašku pověsíte na strom - easy! Šrumec lidí všude kolem od rána – startuje se v rozmezí několika hodin, takže neustále potkáte zplavený závodníky od bahna, kteří už mají trasu za sebou a natěšený závodníky, kteří postávají ve dvojicích před startem a čekají na svůj čas vypuštění na trať.  

Start!

Vybíháme vstříc prvnímu potoku. S Jíťou běžíme spolu a potok a následnej kopec vybíháme docela svižně, což nám hned ruce a nohy dávaj najevo a trochu protestujou. Soucitně se na sebe podíváme, asi by to už fakt chtělo zařadit před závodem nějaký lehký výklus, aby se člověk do tempa nedostával až po startovním výstřelu. Máme před sebou celkem tři potoky a tři kopce. Kopce vylejzáme jako všichni po čtyřech. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně strmý to je! Cestou do kopce potkáváme závodníky v různým stádiu infarktu. Pár jich zkontroluju, jestli potřebujou helfnout, ale nakonec se statečně všichni zmátořej a dupou dál. Nohy nás bolej, ale bojujeme statečně s kopcema taky. Musím se celou cestu smát. Lidi fanděj neskutečně, povzbuzujou do těch krpálů, ale vy se zmůžete maximálně na takovýty pohledy “Ježiš, to je od vás moc hezký, že fandíte, ale ono to fakt už víc neběhá”. Instruujem cestou pár fotografů, že ty z fotky z podhledů si pak můžou strčit za klobouk a běžíme dál:))) Druhá půlka závodu je už v lokalitě lesoparku a sbíháte po vrstevnicích zpátky do cíle. Na cestě podél srázu potkáte pár adeptů na zlomení si nohy a doufáte, že mají pohyb ještě natolik koordinovanej, že vás nestrčej ze srázu. S Jitkou je pouštíme a fandíme- někdo na tomhle závodě přece musí závodit :)))

Cíl!

Úsměvy a mávačky. V cíli nás čekají Jitky rodiče a maminka fotí první naše dojmy. Lidi kolem nás upadají do delíria z vyčerpání. Každej si to přožije tak, jak chce. V tom je krása tohohle závodu.

Vydechnem a míříme na naší další zastávku, která k Velký Kunratický prostě patří – Lokál. Pivo, smažák, kamarádi. Všichni sdělujeme dojmy a zážitky z trati. Máme sebou kamarády Danču a Honzu, kteří pravidelně obsazujou přední příčky závodů, tak naše časy radši moc nerozebíráme a zíráme jak krásně to naši rychlíci odběhli :)

Tím jsme zakončily tenhle rok závodní sezónu a nemůžeme se dočkat příštího roku! Bude to velký!! :)

A propos -  jak dlouhá je Velká Kunratická? To je uplně jedno - na tenhle závod hodinky nechte doma :) 

Do Bohnic!

Budík. Nedělní osmá hodina ranní. Poprchává a na teploměru na mě kouká sedm stupňů. V duchu si říkám, že je docela trefný, že se chystáme doběhnout do Bohnic.

Po velmi náročným týdnu došlo na náš srdeční závod ČEZ City Cross Run, ke kterému jsme absolvovaly dva předvýběhy, takže jsme trasu měly dokonale zmáklou. Proto, když jsem si vybavila rozbahněnou cestu z Tróje do Bohnic, tak jsem s lehkým smutkem vyndávala krásně čisté boosty z botníku. Čekalo nás 16 km. V tomhle případě se ale paradoxně neděsíte délky závodu, ale naopak vás chvílema napadá, že by to klidně mohl být ten půlmaraton /když už běžím, žejo:) /. Trasa je boží. Hned na začátku vás parádně probere prudké stoupání na Petřín a pěkná série schodů, takže pokud měl do té chvíle ještě někdo zalepené oči ospalky, tak tohle probere víc jak pravé italské dvojité espresso:). S Jitkou jsme byly v krásném koridoru K /tzv. konec světa:)/, což v praxi znamenalo, že jsme si na start hezkou půlhodinku počkaly, jelikož na trať se pouští postupně, protože vás na trati potká spousta zúžených úseků. Což nám ale nevadilo, jelikož všichni závodníci dostaly termo igelity na zahřátí a tak se všichni v mezičasu přátelsky hecovaly ve svých skupinkách. Eliťáci už probíhali Stromovkou a my vyběhly po výstřelu vzhůru. Velmi pečlivě jsme tentokrát probraly taktiku. Spočítaly jsme naspané hodiny za poslední dva dny a jelikož konečné číslo nebylo ani dvouciferné, rozhodly jsme se, že budeme rády, pokud to přežijeme ve zdraví a že si to jdeme pořádně užít. Taky jsme potřebovaly probrat zážitky z posledních dní, takže se nám plánovaný delší čas na trati docela hodil:)

Petřín už máme natrénovanej, takže tentokrát už vůbec nebolel tak, jako před rokem, když jsme s Jíťou běžely tento závod poprvé. Tehdy jsem v půlce kopce přemýšlela, jestli mi po tváři teče pot a nebo slzy:))  Trať vás ale hned za tento výkon odmění krásným pohledem na Prahu, Pražský hrad a proběhnutím Jeleního příkopu. Tam už jsme za notné podpory dechového kvarteta /které nás hecovalo slovně, jelikož zrovna pauzovali/ a houslistky o kus dále, doběhly na Letnou. Už jsme se tak blížily do konce první půlky závodu do Stromovky, kde na nás čekalo překvápko v podobě proběhnutí tramvaje a následně občerstvovačka. V rámci toho, že jsme tentokrát nezávodily nijak dramaticky, tak jsme si s Jíťou v klidu dopřály banán a čaj:) Na další úsek to totiž chtělo dost energie. Vinicí svaté Kláry jsme se pomalu šplhaly přes Botanickou zahradu nahoru do Kobylis. Tenhle úsek je skvělej. Dost závodníků si ho chce vychutnat víc, tak se tady zdrží chůzí :) 

Není taky divu, několikrát jsem měla chuť se zastavit, vzít si do ruky flaš....skleničku dobrého vína a koukat se zpátky na Prahu:)) . Nahoře už si říkáte, že to máte za sebou a já si to minulej rok říkala taky, ale ta nejzábavnější část vás vlastně ještě čeká. Les. Bahno. Kopce. Tady teprve dostáváte zabrat. Klouzačka, kořeny, kameny, stoupání, klesání. A to jste v Praze. Paráda.

Pak už jen rovinka v areálu Bohnické léčebny. Sbíráme poslední síly a nadšení a bok po boku vbíháme do cíle. Skvělý. Dostáváme finisherský triko a potkáváme Danču. V ruce kytku. Tenhle závod skončila druhá, ale pro nás je jednička! Už se těšíme na polívku, ale netušíme, že nás ještě čeká kurz sebeovládání ve frontě u úschovny. Uf. Ale pak už jen zážitky z trati, gratulace všem kamarádům a teplej čaj. Zas to bylo dobrý. Zas máme na tváři ten unavenej spokojenej výraz.

 Takže příště na startu!

Ruce na prsa! A to nejen v říjnu ;)

                                 

"A na preventivním vyšetření prsou a na mamografu jste už byla? Absolvovala jste sono prsou? Věk už na to máte!" To mi řekl můj doktor celkem nedávno. Eh? Jak jako věk? Mých úžasných třicet? 

To je pořád mládí, ne? Na mamograf se chodí přece až od čtyřiceti, ne? A prsa mě nebolej, ani jsem si nevšimla žádné změny. Bulku rozhodně nemám… A navíc, doma je mi pravidelně dopřáváno takové to domácí vyšetření;) A mimo to, věděli jste, že až 30 % nálezů najdou svým partnerkám právě muži?

Samovyšetření, to je taky kapitola sama pro sebe. Přiznám se, neprovádím ho každý měsíc. Jen když si vzpomenu. Ale stále lepší než vůbec. Můžete si stáhnout aplikaci, která vám připomene, že je čas na samovyšetření. V bývalé práci jsme měli před dvěma lety přednášku (hrozné slovo), no spíš takový fajn sedánek od neziskovky Ruce na prsa a od té doby vím, jak na to (https://www.rucenaprsa.cz/jak-se-vysetrit). 

Zpátky ale k doporučení lékařů. Tak na sono jsem objednaná a trochu se bojím, co když tam něco najdou? Co bude potom? Nejhorší je, že znám spoustu holek, jejichž matky prošly tou strašnou diagnózou. Věta: „Máte rakovinu prsu!“ mě děsí ze spaní! Dokonce mám jednu kamarádku, která ztratila maminku, protože ta svůj boj s rakovinou prohrála... Nejhorší jsou čísla. Každý rok se diagnózu rakoviny prsu dozví 7 000 žen.

Zdroj: womens.competitor.com

Jirka Homoláč,v cíli pražského půlmaratonu,
ukazuje symbol AKTIV. Zdroj: www.sport.cz

No, a jelikož je můj život pevně spjatý s během, tak určitě není náhoda, že Adidas má běžeckou kolekci jménem AKTIV:). AKTIV against Cancer. Část výtěžku z prodeje těchto produktů jde na podporu boje s rakovinou prsu. Proč Adidas a rakovina prsu? Grete Waitz byla ambasadorkou Adidas Running v USA a skrz svou běžeckou kariéru se vyrovnávala a zároveň bojovala se svou nemocí. Právě běh jí dodával kuráž v tom nerovném boji, který nehodlala vzdát. A zároveň se díky běhu stala i inspirací pro ostatní nemocné ženy. Proto i jedny běžecké boty nesou její jméno, tedy Grete (Grete Boost). Vždycky, když je v obchodě vidím, vzpomenu si na její odkaz a celou myšlenku AKTIV. Myslím, že to je přesně to, co tento projekt má vystihovat a plní se to! Tak i vy, až si budete kupovat nový běžecký outfit, sáhněte po kolekci AKTIV. 

Ještě pár praktických informací, na webu www.rucenaprsa.cz je seznam pracovišť, kde sono provádějí. Můžete mít žádanku od lékaře -  v tom případě neplatíte za vyšetření, nebo tak jako já, jdete bez žádanky a zaplatíte směšných 350 Kč. Investice do zdraví je přece to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, nemyslíte? 

Holky a ženy, buďte aktivní a starejte se o své zdraví! C><

#rucenaprsa #aktivagainstcancer #ruzovyrijen #pinkoctober

Jitka

...ochutnávka z přehlídky Módní čaje o páté

Přihlásila jsi se na svůj první běžecký závod?

Přihlášena na svůj první běžecký závod a to na adidas běh pro ženy 5 km? Závod se blíží a nastává panika, nervozita a těšení se? Tyhle pocity tě budou provázet před každým závodem a uvidíš, že to nebude tvůj poslední závod. J Prostě tě závodění chytne, to mi věř!
adidas běh pro ženy jsem běžela minulý rok poprvé, závod mě nadchnul! Je to jedinečná šance, jak si vychutnat atmosféru velkého závodu, jakou má třeba maraton! Určitě ti v hlavě běží spousta otázek, jako co na sebe, co do báglu, kam ho odložit, co jíst, jak probíhá závod atd atd. Vezmeme to pěkně popořadě. 

Příprava na závod, jako je a jídelníček a pitný režim, začíná týden až 3 dny před každým závodem. Na 5 km se není nutné nějak zvlášť připravovat. Týden před závodem je už na trénink pozdě, ale určitě běž běhat, tak jak jsi zvyklá, ale v pátek už žádný sport jen odpočinek – třeba jako to udělám já a to na večeři s přáteli (sklenka vína je povolená;). Nepodceňuj spánek, nejlíp se vyspíš ze čtvrtka na pátek, v pátek v noci už možná budeš trochu nervózní. Pitný režim sportovkyním asi netřeba připomínat, ale určitě v den závodu pij pravidelně čaj, vodu, neperlivou matonku nebo magnésku a určitě to nedoháněj pár hodin před startem – budeš mít v břiše rybník a tělu spíš ublížíš, než pomůžeš. Závodní ráno si zpříjemni snídaní do postele a k obědu si uvař lehké sacharidové jídlo – ideální jsou těstoviny nebo rizoto. Jelikož se závod běží až večer v šest, tak nepodceňuj svačinku jako třeba banán a bílý jogurt. Ostatně ani toust s marmeládou nebo se sýrem není špatný. Já si hodinku před každým závodem dávám černé kafe s cukrem nebo skleničku koly a půlku banánu – jednak je to dobrý nakopávač a taky abych neměla při závodě hlad (mám ho totiž pořád). 

Další na seznamu a o něco zajímavější je závodní outfit. Poběžím ve žlutém triku a kraťasech. Zvol něco, co je ti pohodlné a už jsi v tom běžela, nejhorší jsou škrtící ponožky nebo vysouvající se kraťasy až… no víš kam;)  Mám ráda, když mi všechno ladí, jak stylově, tak barevněJ  Mám už takovou obsesi. Na nohy si proto obuji žluté adidas Ultra Boost z nové kolekce. Ultra Boosty jsou mými miláčky a to jsem dřív adidasky neměla ráda. Až do chvíle, kdy jsem je měla možnost v zimě otestovat, pak mi bylo jasné, že své asijské běhací kecky nadobro odložím do botníku… Ultra Boosty jsou krásné, ano, i já která nikdy v keckách na běh nechodila v civilu, je teď obouvám často nejen na běh.J Zpět k nim: mají prodyšný bezešvý svršek Primeknit, takže nevznikají otlaky a puchýře a hlavně je to pocit jako mít na nohou druhou ponožku. No a když běžím, botky mne doslova nakopávají!  To díky technologii boost, která navrací energii a dodává běhu lehkost a rychlost v každém kroku. Ty z vás, co si chtějí dát závod na co nejlepší čas, tak obují adizero adios boost (stejně jako Keňani na maraton) a kdo má trošku pronační nohu sáhne po adizero Tempo boost. Obě botky jsou silniční, lehké a doslova nutí běžet, co to jde!

A teď už jdeme na to! Do startu zbývají poslední desítky minut. Věci jsou v šatně, ještě rychle na tojku, rozcvičit se, pár metrů se rozklusat a stoupnout si do svého koridoru. Určitě jsi už 5 km v kuse někdy běžela, takže asi víš, jak rozložit síly. Nepřepal to hned na začátku! Pěkně si vychutnej start na Smetanovu Vltavu a fandící diváky, plácni si s nimi u trati! Běháš přeci pro radost, tak si to užij! A to že závod poběžíš indiánským během nevadí – je to přeci taky běh. Když už nebudeš moct, začni myslet na to, čím se po závodě odměníš. Mojí odměnou bývá dobrá véča, zmrzlina a cappucino s cukrem of course! A když to hodně bolí, tak mne zaručeně namotivuje myšlenka na odměnu v podobě nového kousku do běžeckého šatníku. ;) No a vidíš, už běžíš po koberci v cílové rovince, cíl je na dosah!

Každý jsme vítězem – doběhli jsme přeci do cíle. Právě to je na závodech totiž úplně nejlepší!

Uvidíme se v sobotu 5. 9.

Jitka

Dva tábory

Lidé se dělí na dva tábory. První tábor miluje arašídové máslo a ten druhý tábor ho nesnáší, ostatně jako s koprovkou. Já patřím k prvnímu táboru a tak mám pro vás recept na domácí arašídové máslo. Zcela nepokrytě přiznám, že jsem v mnoha ohledech děsně rozmazlená a jen tak něco nesním a nebo si nekoupím - obzvlášť ne průmyslově zpracované potraviny, blééé.. Spousta dobrot se dá udělat doma většinou velice lehce a ze základních surovin. Pokud čtete obaly tak víte, že se do arašídového másla přidávají tuky a mimo jiné i palmový (jak víme, tvoří ho ze 46% nasycené tuky), takže jsem řekla ne! a dala jsem se do výroby domácího máslíčka.

Recept:

100g pražených nesolených arašídů (nepražené jsem nenašla, i ty ve skořápce jsou pražené)

1 lžička třtinového cukru (hodí se svou chutí, jinak má výživové vlastnosti podobné jako cukr z řepy)
špetka soli

Do mixéru nasypete arašídy, pocukrujete, posolíte a začnete mixovat. Tím, jak se arašídy mixují se vytváří teplo a začne se z nich uvolňovat olej, který zcela přirozeně ze směsi vytvoří pastu (chcete-li máslo). Mixujete buď úplně dohladka nebo do stavu "crunchy" - tak to mám ráda já J Pak už jen stačí dát máslo do skleniček nebo, jak to dělám já, dávku rozdělit na dva díly - jednu do práce a jednu na doma. Máslo nechávám v lednici a nic se s ním nikdy nestalo, mimo to že se doslova hned sežralo ;)

                      

cena: 100g arašídů 17 Kč (kupovala jsem v Tamda Foods, SAPA)

čas: max 10 min i s mytím mixéru

#nevsednizivot

Vary po padesáté. Naštěstí nejsem takový pamětník a na vlastní kůži jsem zatím zažila ročníků pět a rok od roku se mi daří lépe vyhýbat /dosaď značku alkoholu, který daný ročník sponzoruje/ stanu a díky tomu ran s kocovinou ubývá a shlédnutých filmů přibývá. Letos jsem si jich vybrala 8 filmů na tři dny. Do kufru zabalila ze zkušenosti s pařáky posledních dní letní šatičky, boty na běhání a vyrazili jsme.  Vyjeli jsme nekřesťansky brzo, protože jsem nutně potřebovala vidět film už v devět dopoledne, což se odrazilo po půlhodině cesty dotazem “Tyjo, kudy jedeš? Ty znáš zkratku?” a já teda byla nucena uznat, že jedu spíš směr Louny, než směr Vary.  “Je to dál, za to horší cesta” tak nadále zůstává moje krédo a opět mě to ujistilo, že orienťáky já nikdy běhat nebudu. Další překvápko bylo, když teploměr ukazoval ve Varech krásnejch dvanáct stupňů a já si vezla ještě záhadnou chorobu, se kterou moje kroky hned v úvodu vedly na pohotovost. Zažít Vary jinak! Ale popojedem...

První den jsme měli v plánu tři filmy, které když jsem shlédla, měla jsem chuť schoulit se do prenatální polohy a brečet. Tušila jsem, že film “Válka” nás asi neodstřelí do světa komedie, ale když jsem po půlce dne co jsme strávili v kině viděla hrůzu na tvářích ostatních, kteří nechali výběr filmů na mě, byl to nepřenosnej zážitek :))) Z prvního dne pro mě nakonec dostává italské drama “Last Summer” /2014/, který mě dostalo totálně výkonem hlavní hrdinky a dokonalou kamerou.  Doporučuju. 

Tři, dva, jedna!

Odstartovali jsme léto, který o tom ještě v sobotu ráno úplně nevědělo, ale k naší velký radosti nám nepršelo a my tak mohli vyběhnout do ulic ranní Prahy. Mojí největší starostí bylo to, abych vstala. Sichrovala jsem to dvěma budíkama a ještě Jitkou, která mě měla za úkol zkontrolovat, jestli už jsem vstala, protože ona narozdíl ode mě, dokáže vstávat i takhle nekřesťansky brzo. Ráno bylo bolestivý, ale díky tomu, že jsem se fakt těšila, tak jsem do dvaceti minut zavírala dveře a vyrážela na místo určení. Místo prvních ranních ptáčat, jsem v ulicích Prahy ještě potkávala evidentně návštěvníky pátečních párty :)) Nicméně jsem se na ně soucitně usmívala, protože moc dobře znám obě dvě strany barikády :)))

#weareboostprague 

Za odměnu budou lívance!

V sobotu jsem běžela půlmaraton v krásné a fanouškovsky skvěle obsazené Olomouci a jelikož jsem potřebovala nějakou odměnu na kterou jsem se během závodu mohla těšit, tak jsem si řekla, že si další den udělám lívance. Ono se totiž člověku během 21km honí spousty myšlenek, jako třeba napít se už teď nebo až za 2,5km? proč ti chlapi při běhu tak hekaj? Ježiši, ten člověk ale dupe, hmm kde si ta holka ten outfit Victorias Secret Sport asi koupila? Ty vole to není normalni běhat každej druhej víkend půlku, takže jsem nenormální, se ti řekne přidej! …bych tě chtěla vidět tohle uběhnout, ty pupkáči, a pak je potřeba mít i pár „odměňovacích“ myšlenek. Jedna myšlenka byla na odpočinek během července (rozuměj odpočinek od závodů) a ta druhá byla na ty lívance. Ne během závodů fakt rocket science neřešíte…

A protože je recept na lívance super easy a rychlý - jak jinak u mého vaření J tak se podělím o recept.

Keep Calm - It's a Hen Party!

Do minulýho roku, jsem nikdy nebyla na žádný svatbě. Nikdo  z mých příbuzných a kamarádů se prostě do tý doby nehrnul do většího závazku, než si koupit se svoji drahou polovičkou psa, a nebo se odvážně sestěhovat do garsonky po šesti letech vztahu. Stejně jako kalhoty do zvonu, vlna svateb v mém okolí letos udeřila v plný síle. Musí to být prostě jenom ale nějaká zvláštní shoda okolností, protože si rozhodně nemíním připustit, že to má nějakou byť minimální spojitost s naším věkem. Když se pak dopočítáte k pěti svatbám, tak si to vynásobte dvěma díky rozlučkám se svobodou a výsledkem jsou nabité víkendy celé léto a rovnou se můžete zapsat na listinu čekatelů na nová játra.  Do kalendáře pak už jen stačilo dopsat termíny běžeckých závodů, volejbalových kempů, termín státnic, termín odevzdání diplomky a s hrůzou zjistíte, že marodit můžete nejdřív v listopadu. Ale i tak se těšíte a snažíte se maximálně vypomoci nevěstám v boji proti propadání panice a hysterii a zařizování, ovšem s velkou dávkou pokory si musím přiznat, že přehled v svatebních proprietách mám asi tak velkej, jako v měnovém vývoji Rupie vůči Euru.  V čem jsem ale viděla svůj potenciál, byly rozlučky se svobodou. Tady se ukáže,  že ty roky na vysoký a everydej párty v pražských podnicích nebyly ztracenej čas. Většina vašich kamarádů to vidí stejně, protože si myslí, že vám leckde při příchodu dávají vaše „as usual“ a na přivítanou se objímáte s provozáky. Realita stárnutí (rozuměj „zrání“) je ale taková, že už fakt máte rádi hlavně podniky, kde to nevypadá jako na pomaturitním večírku, a nebo naopak jako sraz ze střední po pětatřiceti letech.  Navíc už taky nesnesete špatnýho dýdžeje, vydejchaný prostory, špinavý záchody a neochotnou obsluhu. Dost se vám tak vykrystalizuje několik podniků, který pak točíte a začínáte remcat, že v tý Praze nejsou žádný pořádný podniky. Začínáte si tak užívat místo sezení po hospodách výlety s přáteli, grilování na terase, pikniky v parku, koncerty, divadla a tak vsadíte při radách ohledně podniku na rozlučku na stálice, který jste navštěvovaly před pár lety.

Konec běhen v Čechách! I.

Dneska vám prozradím, kde to naše nošení běžeckýho oblečení má svý hranice. Ano- nastala u nás v poslední době určitá transformace: sáčko vystřídala sportovní bunda, džíny legíny, kabelku sportovní taška, balerínky zas běžecký boty. Začalo to nenápadně – někdy mezi výběhama po o, volejbalem po práci, večerním vyklusáním a víkendovým tenisem, začalo dávat smysl být furt ve střehu a skříně se začaly plnit oblečením vesměs funkčním. Místo vyhlížení, kterej kus babiččina šatníku se k nám tenhle rok vrátí  s novou kolekcí fashion obchodů, nastalo netrpělivé očekávání, jaký barevný varianty  legín nám letos vypustí sportovní značky do světa a marný hledání běžecký čepice s dírou na culík (vážně pořád nic?).  Stejně tak, jak mi pomalu přišlo, že casual móda se spikla proti mně (já věděla, že těch zvonáčů, co mi ležely X let ve skříni bylo dost unáhlený se zbavovat a ty batikovaný trička snad ještě na půdě najdu), tak nám sportovní značky dělaly radost. Designéři pochopili, že tady je ještě dost prostoru a začali kouzlit. Tleskám. Jo, i běžci chtějí vypadat v oblečení dobře a je super v tom oblečení moci vyběhnout jinam než za barák do lesa. Původně jsem svůj další článek chtěla napsat o podnicích, kam zavítáme ještě s tepem 170 a kde doplňujeme energii po tréninkách, ale vyčkejte- dneska to bude o tom, kde i my běhny sundaváme botasky a obouváme kramfleky a vytahujem řasenku. 

1.     Práce.  Pokud už nejste ve fázi ohromování kolegů, do kanclu se vám nehrnou schůzky jedna za druhou a obědy si zásadně dopřáváte ve vaší kuchyňce, tak si můžete dovolit vyrazit  do práce v běžeckým jako já, což se změní už asi ve chvíli, kdy by se věkový průměr mužů, co potkávám na schodech v naší budově, kde máme kanceláře, zmenšil ze 70, alespoň tak na 50.  Jitka ale tvrdě jede v repre stylu ve velké firmě a na ulici ji pak prakticky nepoznám ani já:)

2.     Tretter's – Narozdíl od většiny barů a klubů v okolí Dlouhé, kdy je úspěch, že  některé slečny mají alespoň něco na sobě a chlapci i něco v hlavě, tak Tretters je stylovka a jeden z našich oblíbených podniků v centru Prahy. Etiketa doporučuje, že do podniku by člověk měl přijít oblečený na takové úrovni, jako je oděna obsluha. V tom případě jsme tady  v běžeckém bez šance. A je to dobře :) Taky to není obyčejný bar – podíváme se do historie, tak se zde přímo psaly barmanské dějiny. Sám Miloš Tretter je zakladatelem české barmanské unie. Do toho vám celý interiér  dokresluje příjemná jazzová hudba, na stolech vám obsluha donese populární brambůrky přímo z dílny pana Trettera, barmani s uvázanými Windsor Full vám servírují ty nejlepší koktejly a vy automaticky saháte po rudé rtěnce a lodičkách Christiana Louboutina. :)) (nutno podotknout, že jsou tady ale natolik vstřícní, že nás tam jednou nechaly v běžeckém udělat rezervaci na večer :))) )

3.     Sokolovna. Skokem jsme na okraji Prahy. Díky tomu, že jsme pravidelně plašily místní faunu a obdivovaly flóru v průhonickém parku /nebo naopak/, bylo nutné si najít oblíbenou restauraci v Průhonicích. Problémem ovšem je, pokud se do tohoto podniku vydáte bez znalosti okolností a jedinou sokolovnu, kterou jste do té doby navštívili, je ta v Horní-dolní, kde se pravidelně každou zimu opíjíte na místím bále zelenou s vaječňákem. Tady jsme neuspěly. Jako sporťák tam nezapadnete. K dobru jim však  můžeme počítat to, že vám to rádi připraví “take away” a vy si to můžete zas hezky jít sníst mezi ty oleandry, od kterých přiběhnete z parku.

4.     T-anker. Krásná restaurace s terasou na Kotvě, která nabízí naprosto báječnej pohled na Prahu. Tady to ale asi nebude oblečením. Obsluha na mě byla naprosto konstantně protivná v legínách i v šatech a po jejich latéčku sem si musela u tetičky na Podbabě dát turka na spravení, takže za mě otazník a zkusím tam ještě vychytat obsluhu, která nemá pocit, že bych si pro tu objednanou polívku měla sama doběhnout do kuchyně.

5.     MHD. Jo, tady se to taky moc nevyplácí. “Jestli seš ve sportovním tak si ani nesedej, protože ty vlastně stát chceš v rámci tréninku a jako jedinej na to tady z nás s těma pogumovanejma podrážkama seš obutej". Opona.

Samozřejmě si seznam prodlužte o další krásné restaurace a divadla, které ani ale nebudu jmenovat, protože přesně pro ty situace máte doma ty krásný hedvábný šaty, stylové psaníčko a kytku do vlasů. a vzít si na sebe cokoli jiného, by znamenalo užít si tu chvíli o dost míň.  A to zas my rády ty trailovky v tom botníku čas od času necháváme :-)