Běhání v zimě. Věc, po který se oklepe spousta
sezónních běžců. Tam kde jiní končí, začínáme my, srdcaři, kteří v mrazu a
sněhu oblíkaj druhou funkční vrstvu, halí obličej do šátků a mažou obličej
vazelínou. Běhání v zimě mám ráda. Ona je totiž zima a zima. Taková ta
pražská běžná zima je ráj pro běžce a krásných +5 vám zaručuje možnost si venku
ještě užít i rozcvičku aniž byste zamrzli v hlubokém předklonu.
Parky nejsou přeplněný a když už se člověk
zahřeje, tak zimě snadno uteče. Opravdový problém nastává, pokud je ale echt
zima a -12 na teploměru. V tu chvíli oblíkám asexuální spodní vrstvu
teplejch spodků, bederní moirovej pás a dvoje rukavice. I v relativně slušným
tempu se nemůžu ubránit mrznutí různých partií a pevně věřím, že moje tělo
prochází chvilkovou kryoterapií a akutní nepohodlí tak bude odměněno
pozitivními účinky na klouby.
Zima by měla
být ve znamení dlouhých a pomalejších výběhů, ale já se teda nebojim ani kopců,
při kterejch mi tep vzlítává do podobnejch výšin a zima je to poslední, co mi v tu
chvíli vadí.
Mezi můj poslední skalp patřil Klíč (759nm) v Lužických
horách. Relativně chladné počasí mě
vyhecovalo k tomu, vyrazit pouze s turistickou mapou a klíčkama od
auta vstříc k vrcholu. Prvotní obava, že netrefim cestu se zdála jako
lichá. Provoz vzhůru byl jak na poděbradské kolonádě, což mě uklidnilo vzhledem
k potenciálnímu nebezpečí na trati, na druhou stranu si člověk na chvilku
neoddych, protože se prostě nechtěl ztrapnit, že se bude nedejbože zastavovat
na vydejchání. Přede mnou bylo 5,5 km stoupání na nezalesněný vrchol, který se
vynořuje za městem Nový Bor. Většina trati byla takový ten táhlý kopec, na který, když si po
kilometru zvyknete, tak si to vlastně i docela užíváte. Cestou posloucháte od
lidí, které předbíháte neskonalý obdiv a nebo naprosté nepochopení, jakej magor
může v zimě běhat a ještě na Klíč. Nebudu zazlívat, chvílema jsem zažívala
zlé chvilky. V posledním úseku, kde přeskakujete kameny a drtíte nepěkné
převýšení jsem plíce nechávala daleko za sebou. Těsně před cílem jsem měla
pocit, že mi zamrzly i oči, jakej tam byl vichr a vrcholovka tak ač byla
nádherná, tak jsem ji vnitřně prožívala mnohem méně pompézněji, než si
zasloužila. Obligátní focení, rozhlídnutí do všech stran, od hodných lidí
loknutí čaje a ještě než mě zima začala opětovně bodat do kůže, tak už jsem
sbíhala svižně dolů. No řeknu vám, zlatej kopec! Kolena skuhraly, že už chtěj
bejt dole a tak jsem v klidným tempu doběhla zpátky k autu do centra
Novýho Boru. Krása! Příští cíl? Luž!