“...kromě mě teda!” Obligátní hláška z jedné z nejznámějších
her Járy Cimrmana se mi vybaví vždycky, když míjím tohle krásný město. A podle
reakcí domorodců i věta, co slýchají dnes a denně. :) /ale říct to prostě musim
vždycky, to mi nedá!
Tentokrát jsme do Budějovic nevyrazily za krásami jižních
Čech, ale na náš letošní třetí půlmaraton pořádaným Runczech - “České Budějovice Half Marathon 2015”. “Počasí nám přálo” - by se nechalo říct,
pokud by byla v plánu opalovačka a koupání v nedalekých Třeboňských rybnících.
Na běh to teda i na nás- milovnice kvalitního azura bylo ažaž. Při příjezdu do
Budějovic teploměr v příjemně klimatizovaném autě ukazoval 32 stupňů :)). Uf.
No jdem na to. Aklimatizace a nasávání předzávodní atmosféry proběhla při
ledovém kafi na Náměstí Přemysla Otakara II. Celé zázemí závodu bylo
rozestavěno právě na jednom z největších čtvercových náměstí u nás a všech tři
tisíce běžců se snažilo připravit na startovní výstřel , který zazněl v sedm
hodin. Teplota byla neúprosná nicméně i v tuhle pokročilou hodinu. Naštěstí
Smetanova Vltava při startu nezklamala a byla to taky jediná chvíle na další
dvě hodinky, kdy mi po těle přebíhala husí kůže. :))
Start! Diváci fandili a my vyrazily pokořit přes 21 km
centrem města. Pořadatelé nezklamali a posílili občerstvovačky a cisterny,
které nás po cestě probíraly z běžecké agónie.:) Prvních pět “zahřívacích” kilometrů proběhlo
celkem bez problémů, nicméně naše – jindy tak hovorné a veselé duo, bylo tentokrát
nějak podezřele potichu. Obě jsme tušily, že tentokrát to nebude “kochačka”
jako ve Varech a rozdávání úsměvů přihlížejícím. :)
Dobrovolníci fandili, vodiči neskutečně skvěle podporovali (zdravím
především ty, co vodili na čas 2:00 a 2:10, neskutečně pomáhali!:) ) a báječná
atmosféra byla na každým metru týhle trati. Kdybychom mohly, tak zrychlíme, ale
ono to prostě vůbec nešlo!! :) Čas i
kilometry se mi tentokrát zdály delší a nohy jak přilepený k asfaltu, takže
jsem čas krátila obdivováním outfitů běžeckých kolegů a pozorováním běžců -
eliťáků, kteří nás míjeli a vraceli se tak už z prvního kolečka. Energie mi
však dnes zbyla jen na decentní unavený povzbuzování Jirky Homoláče a holek – eliťaček,
který byly kousek za ním. Po 14 km mi bylo jasný, že i já budu mít co dělat
sama se sebou se do toho cíle nějak dopravit. :) Nebyl to ani tak boj fyzický,
jako psychický. Kdyby se včera běželo jen sílou myšlenek, tak tam ještě dneska
stojim u Samsonovy kašny na náměstí :)) Jitka si až příliš k srdci vzala
vybízení k pořádnýmu zavlažování organismu a tak si vytvořila k žaludku
pořádnej rybník a kolem 15 km jsme se i tak my – běhny, vydaly závodem každá ve
svým tempu. S přibývajícími kilometry taky příbývalo kolabujících lidí a
intenzita pendlování sanitek sem a tam. V takovejch chvílích si říkám, že jsme
spolek pěkně velkejch bláznů, kteří se tady honěj křížek krážem městem do
posledního dechu, ale to, co vás žene kupředu, je mnohem silnější- strašně se
těšíte na ten pocit, který příjde, když probíháte cílem, i když víte, že je
ještě zatraceně daleko :)
Voda, ionťáky, mokrý houbičky zastrkaný všude za tričkem
/nechci vidět ty fotky z trati/ - to je jediný, na co se mi zmenšil svět v myšlenkách na posledních šesti kilometrech.
Plácání s diváky s blížícím se cílem už taky nešlo – byla sem si téměř
stoprocentně jistá, že plácnout si s dětma u trati by pro mě znamenalo se u tu
ruku zastavit jak o zeď :)))
Finální myšlenky: “800 metrů do cíle! Ježiš to je kousek to
dáš. Za zatáčkou to už musí bejt! Bože tak až za tou další. Ááá kostky. Au. Teď
už určitě musí bejt náměstí. Tyjo chudáci ty lidi, co na mě musej koukat – to
není hezkej pohled. Cílová brána! Teď zkolabovat by už fakt bylo trapný, tak
trochu prodluž krok ať to trochu vypadá, že běžíš! Jóóóó, mám to! Holky kde ste
s tou medailí? Pití? Banán? Bože to bylo skvělý!!!!”
Euforie všude kolem. Lidi šťastný, plný zážitků. My už
třímáme v ruce medaily, která je tentokrát dvojnásobně zasloužená. Nad
Budějovicema zavládla už pomalu tma. Poslední běžci dobíhají. Lidé posedávají
na náměstí, vyměňují zážitky, fotí se, volají domů, ti poctivější vyklusávají a
stojí frontu na masáže. S Jitkou se rozloučíme s kamarády běžci a vyrážíme
zkušeně do Masných krámů na pivo a polívku – což už je takový náš
pozávodní rituál, který,
ač nás čekala ještě dlouhá cesta do Prahy, nesmí být
vynechán. :)
A teď? Olomouc, Praha, Ústí – těšíme se na to, těšíme se na Vás!
Moc hezky napsaný!
OdpovědětVymazatČlověk celý článek přečte jedním dechem a má pocit, že je tam s vámi a úplně cítím ty unavené těžké nohy :-)
Jste šikuly!!
Gábi, díky!!
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatKrásný, moc ráda jsem si početla. Gratuluji ke zdolání cíle :-)
OdpovědětVymazathttp://pribehzivotem.blogspot.cz/2015/06/mattoni-12maraton-ceske-budejovice.html
Tyjo já Vás asi potkal na benzínce cestou zpět :-) Moc Vám to slušelo :-) Tak přeji víc takových zážitků :-)
OdpovědětVymazatVojto to je možný, stavěly jsme! :)) Děkujem, skoro se mi tomu ani nechce věřit, když si vzpomenu jak hotový jsme z celýho dne byly :))))
Vymazat