Tři, dva, jedna!

Odstartovali jsme léto, který o tom ještě v sobotu ráno úplně nevědělo, ale k naší velký radosti nám nepršelo a my tak mohli vyběhnout do ulic ranní Prahy. Mojí největší starostí bylo to, abych vstala. Sichrovala jsem to dvěma budíkama a ještě Jitkou, která mě měla za úkol zkontrolovat, jestli už jsem vstala, protože ona narozdíl ode mě, dokáže vstávat i takhle nekřesťansky brzo. Ráno bylo bolestivý, ale díky tomu, že jsem se fakt těšila, tak jsem do dvaceti minut zavírala dveře a vyrážela na místo určení. Místo prvních ranních ptáčat, jsem v ulicích Prahy ještě potkávala evidentně návštěvníky pátečních párty :)) Nicméně jsem se na ně soucitně usmívala, protože moc dobře znám obě dvě strany barikády :)))

#weareboostprague 

Za odměnu budou lívance!

V sobotu jsem běžela půlmaraton v krásné a fanouškovsky skvěle obsazené Olomouci a jelikož jsem potřebovala nějakou odměnu na kterou jsem se během závodu mohla těšit, tak jsem si řekla, že si další den udělám lívance. Ono se totiž člověku během 21km honí spousty myšlenek, jako třeba napít se už teď nebo až za 2,5km? proč ti chlapi při běhu tak hekaj? Ježiši, ten člověk ale dupe, hmm kde si ta holka ten outfit Victorias Secret Sport asi koupila? Ty vole to není normalni běhat každej druhej víkend půlku, takže jsem nenormální, se ti řekne přidej! …bych tě chtěla vidět tohle uběhnout, ty pupkáči, a pak je potřeba mít i pár „odměňovacích“ myšlenek. Jedna myšlenka byla na odpočinek během července (rozuměj odpočinek od závodů) a ta druhá byla na ty lívance. Ne během závodů fakt rocket science neřešíte…

A protože je recept na lívance super easy a rychlý - jak jinak u mého vaření J tak se podělím o recept.

Keep Calm - It's a Hen Party!

Do minulýho roku, jsem nikdy nebyla na žádný svatbě. Nikdo  z mých příbuzných a kamarádů se prostě do tý doby nehrnul do většího závazku, než si koupit se svoji drahou polovičkou psa, a nebo se odvážně sestěhovat do garsonky po šesti letech vztahu. Stejně jako kalhoty do zvonu, vlna svateb v mém okolí letos udeřila v plný síle. Musí to být prostě jenom ale nějaká zvláštní shoda okolností, protože si rozhodně nemíním připustit, že to má nějakou byť minimální spojitost s naším věkem. Když se pak dopočítáte k pěti svatbám, tak si to vynásobte dvěma díky rozlučkám se svobodou a výsledkem jsou nabité víkendy celé léto a rovnou se můžete zapsat na listinu čekatelů na nová játra.  Do kalendáře pak už jen stačilo dopsat termíny běžeckých závodů, volejbalových kempů, termín státnic, termín odevzdání diplomky a s hrůzou zjistíte, že marodit můžete nejdřív v listopadu. Ale i tak se těšíte a snažíte se maximálně vypomoci nevěstám v boji proti propadání panice a hysterii a zařizování, ovšem s velkou dávkou pokory si musím přiznat, že přehled v svatebních proprietách mám asi tak velkej, jako v měnovém vývoji Rupie vůči Euru.  V čem jsem ale viděla svůj potenciál, byly rozlučky se svobodou. Tady se ukáže,  že ty roky na vysoký a everydej párty v pražských podnicích nebyly ztracenej čas. Většina vašich kamarádů to vidí stejně, protože si myslí, že vám leckde při příchodu dávají vaše „as usual“ a na přivítanou se objímáte s provozáky. Realita stárnutí (rozuměj „zrání“) je ale taková, že už fakt máte rádi hlavně podniky, kde to nevypadá jako na pomaturitním večírku, a nebo naopak jako sraz ze střední po pětatřiceti letech.  Navíc už taky nesnesete špatnýho dýdžeje, vydejchaný prostory, špinavý záchody a neochotnou obsluhu. Dost se vám tak vykrystalizuje několik podniků, který pak točíte a začínáte remcat, že v tý Praze nejsou žádný pořádný podniky. Začínáte si tak užívat místo sezení po hospodách výlety s přáteli, grilování na terase, pikniky v parku, koncerty, divadla a tak vsadíte při radách ohledně podniku na rozlučku na stálice, který jste navštěvovaly před pár lety.

Konec běhen v Čechách! I.

Dneska vám prozradím, kde to naše nošení běžeckýho oblečení má svý hranice. Ano- nastala u nás v poslední době určitá transformace: sáčko vystřídala sportovní bunda, džíny legíny, kabelku sportovní taška, balerínky zas běžecký boty. Začalo to nenápadně – někdy mezi výběhama po o, volejbalem po práci, večerním vyklusáním a víkendovým tenisem, začalo dávat smysl být furt ve střehu a skříně se začaly plnit oblečením vesměs funkčním. Místo vyhlížení, kterej kus babiččina šatníku se k nám tenhle rok vrátí  s novou kolekcí fashion obchodů, nastalo netrpělivé očekávání, jaký barevný varianty  legín nám letos vypustí sportovní značky do světa a marný hledání běžecký čepice s dírou na culík (vážně pořád nic?).  Stejně tak, jak mi pomalu přišlo, že casual móda se spikla proti mně (já věděla, že těch zvonáčů, co mi ležely X let ve skříni bylo dost unáhlený se zbavovat a ty batikovaný trička snad ještě na půdě najdu), tak nám sportovní značky dělaly radost. Designéři pochopili, že tady je ještě dost prostoru a začali kouzlit. Tleskám. Jo, i běžci chtějí vypadat v oblečení dobře a je super v tom oblečení moci vyběhnout jinam než za barák do lesa. Původně jsem svůj další článek chtěla napsat o podnicích, kam zavítáme ještě s tepem 170 a kde doplňujeme energii po tréninkách, ale vyčkejte- dneska to bude o tom, kde i my běhny sundaváme botasky a obouváme kramfleky a vytahujem řasenku. 

1.     Práce.  Pokud už nejste ve fázi ohromování kolegů, do kanclu se vám nehrnou schůzky jedna za druhou a obědy si zásadně dopřáváte ve vaší kuchyňce, tak si můžete dovolit vyrazit  do práce v běžeckým jako já, což se změní už asi ve chvíli, kdy by se věkový průměr mužů, co potkávám na schodech v naší budově, kde máme kanceláře, zmenšil ze 70, alespoň tak na 50.  Jitka ale tvrdě jede v repre stylu ve velké firmě a na ulici ji pak prakticky nepoznám ani já:)

2.     Tretter's – Narozdíl od většiny barů a klubů v okolí Dlouhé, kdy je úspěch, že  některé slečny mají alespoň něco na sobě a chlapci i něco v hlavě, tak Tretters je stylovka a jeden z našich oblíbených podniků v centru Prahy. Etiketa doporučuje, že do podniku by člověk měl přijít oblečený na takové úrovni, jako je oděna obsluha. V tom případě jsme tady  v běžeckém bez šance. A je to dobře :) Taky to není obyčejný bar – podíváme se do historie, tak se zde přímo psaly barmanské dějiny. Sám Miloš Tretter je zakladatelem české barmanské unie. Do toho vám celý interiér  dokresluje příjemná jazzová hudba, na stolech vám obsluha donese populární brambůrky přímo z dílny pana Trettera, barmani s uvázanými Windsor Full vám servírují ty nejlepší koktejly a vy automaticky saháte po rudé rtěnce a lodičkách Christiana Louboutina. :)) (nutno podotknout, že jsou tady ale natolik vstřícní, že nás tam jednou nechaly v běžeckém udělat rezervaci na večer :))) )

3.     Sokolovna. Skokem jsme na okraji Prahy. Díky tomu, že jsme pravidelně plašily místní faunu a obdivovaly flóru v průhonickém parku /nebo naopak/, bylo nutné si najít oblíbenou restauraci v Průhonicích. Problémem ovšem je, pokud se do tohoto podniku vydáte bez znalosti okolností a jedinou sokolovnu, kterou jste do té doby navštívili, je ta v Horní-dolní, kde se pravidelně každou zimu opíjíte na místím bále zelenou s vaječňákem. Tady jsme neuspěly. Jako sporťák tam nezapadnete. K dobru jim však  můžeme počítat to, že vám to rádi připraví “take away” a vy si to můžete zas hezky jít sníst mezi ty oleandry, od kterých přiběhnete z parku.

4.     T-anker. Krásná restaurace s terasou na Kotvě, která nabízí naprosto báječnej pohled na Prahu. Tady to ale asi nebude oblečením. Obsluha na mě byla naprosto konstantně protivná v legínách i v šatech a po jejich latéčku sem si musela u tetičky na Podbabě dát turka na spravení, takže za mě otazník a zkusím tam ještě vychytat obsluhu, která nemá pocit, že bych si pro tu objednanou polívku měla sama doběhnout do kuchyně.

5.     MHD. Jo, tady se to taky moc nevyplácí. “Jestli seš ve sportovním tak si ani nesedej, protože ty vlastně stát chceš v rámci tréninku a jako jedinej na to tady z nás s těma pogumovanejma podrážkama seš obutej". Opona.

Samozřejmě si seznam prodlužte o další krásné restaurace a divadla, které ani ale nebudu jmenovat, protože přesně pro ty situace máte doma ty krásný hedvábný šaty, stylové psaníčko a kytku do vlasů. a vzít si na sebe cokoli jiného, by znamenalo užít si tu chvíli o dost míň.  A to zas my rády ty trailovky v tom botníku čas od času necháváme :-)