Všude dobře, tak co doma..... a zvlášť když je zima!

V zimě je zima a v létě je teplo. 

Dvě zákonitosti, který mi přijdou vcelku dost jasný, takže moc nechápu, proč dostává počasí takový prostor v primetimu všech médií, nota bene, když vypovídající hodnota všech prognóz je podobná jako půlnoční Volejte věštci.  Záběry ukazující dramatické napadnutí deseti centimetrů sněhu na horách a záběry na letmý poprašek u Muzea, který způsobuje dopravní kolaps. Na to navazuje pravidelné remcání na silničáře a live vstupy majitelů sjezdovek,  kteří konečně spustili sněžná děla a my na to fascinovaně doma na gauči zíráme. 

Vypínám. 

Pro mě je zima období, kdy se konečně vytáhnou běžky, lyže, boby a rukavice a vyráží se na hory.  Je mi prakticky jedno, jestli bude mlha, vánice, mráz, vítr, takže se na mě už párkrát usmálo štěstí v podobě krásnýho víkendovýho azura. Minulý víkend jsem tak s partou přátel v rámci oslavy v řadě již mých několikátých narozenin vyrazila na Šumavu do obce Modrava. 

Partu s tak rozdílnými zkušenostmi s běžkami byste těžko hledali. Od nadšených běžkařů až po prvotní okušení krásy běhu na lyžích. Trasu jsem vybrala samozřejmě s ohledem i na tuto skutečnost. Takže nás hned v prvních tři sta metrech čekal neskutečnej krpál, kterej hned v úvodu oddělil zrna od plev. Respektive tak rozdělil naše běžky. Většina měla problém s tím, že vosk jejich běžky viděly naposledy na zimním lyžáku na střední škole. Takže když jsem se ohlédla v půlce kopce, jak si vedou kamarádi za mnou, tak nemuseli nic říkat, abych pochopila, že nejradši by své hůlky zapíchli do mé maličkosti. Za kopcem nás ale čekala odměna. Upravené stopy, sluníčko, zasněžené háje. To už jsem poznala, že nebude tak zle. Po chycení dechu se na tvářích mých přátel objevily první náznaky upřímné spokojenosti. Po tom, co jsme napříč naší skupinou poměňovali běžky, aby byl každý spokojený se svým vybavením, zamířili jsme k restauraci na Horské Kvildě. Sama za sebe musím říct, že pokud běžkovýlet má v půlce trasy naplánovanou hospodu, tak jsou všichni tak nějak v lepším rozpoložení. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Ač jejich rizoto bylo další vzpomínkou na léta na střední a na oběd se tu sešla celá Šumava, tak jsme vcelku spokojeně usrkávali svařáky, piva a sušili svršky na topení. Druhá část trasy vedla přes Antýgl a druhou stranou zpět do Modravy. Divnej název ten Antýgl co? Vysvětlení se mi dostalo po dlouhém sjezdu z Horské Kvildy, kde název pochází z německého "ein Tigel", což znamenalo jedna pec a byly tady známé sklárny. Odsud jsme měli v plánu podél řeky Vydry doběžkovat až do Modravy. Poslední kilometrový úsek po silnici nikdo z nás nekomentoval a následně jsme ignorovali i posyp silničářů a nebudeme se k tomu příliš vracet:)) Podél řeky vedly dvě uzoulinké stopy se sněhem do půlky stehen. Parádní podívaná byla na to, jak si každej se situací poradil. Někteří na hůlky rezignovali, jiní píchali do sněhu za sebou a někteří zvedali hůlky divoce nad sebou se snahou to píchat do metrové vrstvy sněhu. Každej jsme se ale i tak cejtil jak Soukalová s Moravcem, když jsme dojeli do cíle. 16 km v nohách. Tohle vlastně ani nemusíte brát jako sport - tohle je společenská událost :) Tak mrkněte na Šumavu a přibalte pár přátel, bude se jim tam líbit. A pokud se dostanete do Pivovaru Lyer, pozdravujte je od kapitánky:)