Co tě nezabije, to tě posílí, nebo?

Ráda bych s vámi dnes probrala běhání ve chvílích, kdy nejste úplně fyzicky fresh. Nechci, abyste si zrovna mě brali stoprocentně za příklad, spíš budu ráda, pokud se mnou budete polemizovat a řeknete mi vaše zkušenosti a zážitky. Načetla jsem toho na různých běhacích fórech opravdu hodně a zkušenosti s tím, jak moc běhat či neběhat v takových chvílích se dost různí. Určitě můžu ale potvrdit, že od doby, co pravidelně každý den běhám, tak se intenzita chřipek, rýmy a kašle /smrtelného především pro chlapy/ rapidně snížila. Většinou na sobě poznáte, když se o vás něco podobnýho pokouší, takže i tak zatnu zuby, beru boty a jdu to vypotit. I tak si vždycky říkám, že je to z mý strany trochu hazard. Buď mi bude líp, nebo hůř. Moje kamarádka má taky podobně agresivní metody léčby. Většinou zahrnoval domácí pálenku s tím, že je to potřeba vyhnat z těla ven. Nevím, zda na to američtí vědci udělali nějaký sofistikovaný průzkum, ale i tohle neslo svý ovoce, ale jelikož potřebuju fungovat celý dny jako řidič, tak se nemůžu léčit tímhle stylem moc často :) 

Zbývá mi teda pouze ten můj milovanej běh aka „regeběh“. Navleču se víc, než jsem zvyklá a vyrážím ve šnečím tempu brázdit Stromovku. Vynechávám náročná stoupání a schody a snažím se chytit dech, brzdit sklony k zrychlování a většinou si v hlavě přehrávám nějaký můj oblíbený seriál jako Red Dwarf, nebo Futuramu, abych se u toho trochu zabavila během té hodinky co nakroužím většinou o půlku kratší trasu, než obvykle. Připravte se na to, že si budete připadat jako nejhorší běžec. Běží se vám těžko, dejchá se vám ještě hůř a říkáte si, že snad unavenější být už nemůžete. Ale postupně se to zlepšuje. Po několika kilometrech se většinou znovu dostávám do fáze, kdy mě to baví a probíhá takový vnitřní rozhovor s mým tělem ve stylu: „tak ok, máš pravdu Kris, na nemoc není čas, to zvládnem“. V promile případů si ale také řekne „nevim, o co se tady snažíš, ale až doběhneš, tak ti zaručuju, že nic jinýho, než si lehnout do postele ti nezbude!“ Kdo byl kdy fanouškem seriálu Byl jednou jeden život, tak chápe, že jasně vidím bílý krvinky, jak se snažej jak mourovatý, aby bylo všechno jak má být, ale prostě zaručit vám to nikdo nemůže. :)) A to je právě to, co se musíte snažit postupem času naučit poznat. Najít tu tenkou hranici, kdy to ještě má cenu a kdy už ne. Kdy překonáváte jen svý nepohodlí, stres z práce, lehkou virózu, a nebo kdy už vám antibiotika klepou na dveře. Čím dřív zvyknete svý tělo na to, že se jen tak nevzdáte, tím víc budete silnější v situacích, kdy kolem vás budou řádit chřipkový epidemie a jiný libůstky. Tak na zdraví!