Keep Calm - It's a Hen Party!

Do minulýho roku, jsem nikdy nebyla na žádný svatbě. Nikdo  z mých příbuzných a kamarádů se prostě do tý doby nehrnul do většího závazku, než si koupit se svoji drahou polovičkou psa, a nebo se odvážně sestěhovat do garsonky po šesti letech vztahu. Stejně jako kalhoty do zvonu, vlna svateb v mém okolí letos udeřila v plný síle. Musí to být prostě jenom ale nějaká zvláštní shoda okolností, protože si rozhodně nemíním připustit, že to má nějakou byť minimální spojitost s naším věkem. Když se pak dopočítáte k pěti svatbám, tak si to vynásobte dvěma díky rozlučkám se svobodou a výsledkem jsou nabité víkendy celé léto a rovnou se můžete zapsat na listinu čekatelů na nová játra.  Do kalendáře pak už jen stačilo dopsat termíny běžeckých závodů, volejbalových kempů, termín státnic, termín odevzdání diplomky a s hrůzou zjistíte, že marodit můžete nejdřív v listopadu. Ale i tak se těšíte a snažíte se maximálně vypomoci nevěstám v boji proti propadání panice a hysterii a zařizování, ovšem s velkou dávkou pokory si musím přiznat, že přehled v svatebních proprietách mám asi tak velkej, jako v měnovém vývoji Rupie vůči Euru.  V čem jsem ale viděla svůj potenciál, byly rozlučky se svobodou. Tady se ukáže,  že ty roky na vysoký a everydej párty v pražských podnicích nebyly ztracenej čas. Většina vašich kamarádů to vidí stejně, protože si myslí, že vám leckde při příchodu dávají vaše „as usual“ a na přivítanou se objímáte s provozáky. Realita stárnutí (rozuměj „zrání“) je ale taková, že už fakt máte rádi hlavně podniky, kde to nevypadá jako na pomaturitním večírku, a nebo naopak jako sraz ze střední po pětatřiceti letech.  Navíc už taky nesnesete špatnýho dýdžeje, vydejchaný prostory, špinavý záchody a neochotnou obsluhu. Dost se vám tak vykrystalizuje několik podniků, který pak točíte a začínáte remcat, že v tý Praze nejsou žádný pořádný podniky. Začínáte si tak užívat místo sezení po hospodách výlety s přáteli, grilování na terase, pikniky v parku, koncerty, divadla a tak vsadíte při radách ohledně podniku na rozlučku na stálice, který jste navštěvovaly před pár lety.

Konec běhen v Čechách! I.

Dneska vám prozradím, kde to naše nošení běžeckýho oblečení má svý hranice. Ano- nastala u nás v poslední době určitá transformace: sáčko vystřídala sportovní bunda, džíny legíny, kabelku sportovní taška, balerínky zas běžecký boty. Začalo to nenápadně – někdy mezi výběhama po o, volejbalem po práci, večerním vyklusáním a víkendovým tenisem, začalo dávat smysl být furt ve střehu a skříně se začaly plnit oblečením vesměs funkčním. Místo vyhlížení, kterej kus babiččina šatníku se k nám tenhle rok vrátí  s novou kolekcí fashion obchodů, nastalo netrpělivé očekávání, jaký barevný varianty  legín nám letos vypustí sportovní značky do světa a marný hledání běžecký čepice s dírou na culík (vážně pořád nic?).  Stejně tak, jak mi pomalu přišlo, že casual móda se spikla proti mně (já věděla, že těch zvonáčů, co mi ležely X let ve skříni bylo dost unáhlený se zbavovat a ty batikovaný trička snad ještě na půdě najdu), tak nám sportovní značky dělaly radost. Designéři pochopili, že tady je ještě dost prostoru a začali kouzlit. Tleskám. Jo, i běžci chtějí vypadat v oblečení dobře a je super v tom oblečení moci vyběhnout jinam než za barák do lesa. Původně jsem svůj další článek chtěla napsat o podnicích, kam zavítáme ještě s tepem 170 a kde doplňujeme energii po tréninkách, ale vyčkejte- dneska to bude o tom, kde i my běhny sundaváme botasky a obouváme kramfleky a vytahujem řasenku. 

1.     Práce.  Pokud už nejste ve fázi ohromování kolegů, do kanclu se vám nehrnou schůzky jedna za druhou a obědy si zásadně dopřáváte ve vaší kuchyňce, tak si můžete dovolit vyrazit  do práce v běžeckým jako já, což se změní už asi ve chvíli, kdy by se věkový průměr mužů, co potkávám na schodech v naší budově, kde máme kanceláře, zmenšil ze 70, alespoň tak na 50.  Jitka ale tvrdě jede v repre stylu ve velké firmě a na ulici ji pak prakticky nepoznám ani já:)

2.     Tretter's – Narozdíl od většiny barů a klubů v okolí Dlouhé, kdy je úspěch, že  některé slečny mají alespoň něco na sobě a chlapci i něco v hlavě, tak Tretters je stylovka a jeden z našich oblíbených podniků v centru Prahy. Etiketa doporučuje, že do podniku by člověk měl přijít oblečený na takové úrovni, jako je oděna obsluha. V tom případě jsme tady  v běžeckém bez šance. A je to dobře :) Taky to není obyčejný bar – podíváme se do historie, tak se zde přímo psaly barmanské dějiny. Sám Miloš Tretter je zakladatelem české barmanské unie. Do toho vám celý interiér  dokresluje příjemná jazzová hudba, na stolech vám obsluha donese populární brambůrky přímo z dílny pana Trettera, barmani s uvázanými Windsor Full vám servírují ty nejlepší koktejly a vy automaticky saháte po rudé rtěnce a lodičkách Christiana Louboutina. :)) (nutno podotknout, že jsou tady ale natolik vstřícní, že nás tam jednou nechaly v běžeckém udělat rezervaci na večer :))) )

3.     Sokolovna. Skokem jsme na okraji Prahy. Díky tomu, že jsme pravidelně plašily místní faunu a obdivovaly flóru v průhonickém parku /nebo naopak/, bylo nutné si najít oblíbenou restauraci v Průhonicích. Problémem ovšem je, pokud se do tohoto podniku vydáte bez znalosti okolností a jedinou sokolovnu, kterou jste do té doby navštívili, je ta v Horní-dolní, kde se pravidelně každou zimu opíjíte na místím bále zelenou s vaječňákem. Tady jsme neuspěly. Jako sporťák tam nezapadnete. K dobru jim však  můžeme počítat to, že vám to rádi připraví “take away” a vy si to můžete zas hezky jít sníst mezi ty oleandry, od kterých přiběhnete z parku.

4.     T-anker. Krásná restaurace s terasou na Kotvě, která nabízí naprosto báječnej pohled na Prahu. Tady to ale asi nebude oblečením. Obsluha na mě byla naprosto konstantně protivná v legínách i v šatech a po jejich latéčku sem si musela u tetičky na Podbabě dát turka na spravení, takže za mě otazník a zkusím tam ještě vychytat obsluhu, která nemá pocit, že bych si pro tu objednanou polívku měla sama doběhnout do kuchyně.

5.     MHD. Jo, tady se to taky moc nevyplácí. “Jestli seš ve sportovním tak si ani nesedej, protože ty vlastně stát chceš v rámci tréninku a jako jedinej na to tady z nás s těma pogumovanejma podrážkama seš obutej". Opona.

Samozřejmě si seznam prodlužte o další krásné restaurace a divadla, které ani ale nebudu jmenovat, protože přesně pro ty situace máte doma ty krásný hedvábný šaty, stylové psaníčko a kytku do vlasů. a vzít si na sebe cokoli jiného, by znamenalo užít si tu chvíli o dost míň.  A to zas my rády ty trailovky v tom botníku čas od času necháváme :-)

Bude se vařit! Z formy do formy po víkendu! :)

No jo, už je to tak, mě prostě baví vaření, pečení a starání se. Mám na to taky nárok, když už mi bylo třicet;) Jenže na to není vůbec čas a tak mám skvělý letní a hlavně rychlý recept se super potravinou, která je teď řekněme dost in/cool/bio/organic a určitě faretrade k tomu:D        

 – QUINOA –

Tento recept byl původně s kuskusem, ale já kuskus nerada. Je to pořád jen zástupce sacharidový přílohy a na něm není nic zdravého nebo dokonce dietního. Když si chci zaprasit, dám si prostě těstovinu:)

Hlavní výhodou quinoi je, že obsahuje velké množství bílkovin. Znám ji ze Švédska a tak si ji odtamtud i vozím, je to divné, vím, ale tam jsem se jí před lety naučila jíst, je tam levná a k tomu ve dvou variantách. Světlá a tmavá.

Takže k receptu pro dva:

Cca půl šálku quinoi

Cuketa

3-4 mrkve

Stroužek česneku

100q feta sýru

5 sušených rajčat

Quinou dáme vařit se šálkem osolené vody – jako když vaříte rýži ;) vaříme asi 15min na středním plameni, pod pokličkou, že je uvařená poznáme jednoduše - vyklíčila. Cuketu a mrkev si na strouháte na plátky a dáte osmahnout na oliv. olej na pánev. Moc nemícháme – chceme, aby se zelenina osmahla a ne podusila. Až bude zelenina osmahlá, sundáme z plamene, přidáme prolisovaný česnek, nakrájená sušená rajčata a fetu. Přidáme quinou a jde se jíst! 

“V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!"

“...kromě mě teda!” Obligátní hláška z jedné z nejznámějších her Járy Cimrmana se mi vybaví vždycky, když míjím tohle krásný město. A podle reakcí domorodců i věta, co slýchají dnes a denně. :) /ale říct to prostě musim vždycky, to mi nedá!

Tentokrát jsme do Budějovic nevyrazily za krásami jižních Čech, ale na náš letošní třetí půlmaraton pořádaným Runczech -  “České Budějovice Half Marathon 2015”.  “Počasí nám přálo” - by se nechalo říct, pokud by byla v plánu opalovačka a koupání v nedalekých Třeboňských rybnících. Na běh to teda i na nás- milovnice kvalitního azura bylo ažaž. Při příjezdu do Budějovic teploměr v příjemně klimatizovaném autě ukazoval 32 stupňů :)). Uf. No jdem na to. Aklimatizace a nasávání předzávodní atmosféry proběhla při ledovém kafi na Náměstí Přemysla Otakara II. Celé zázemí závodu bylo rozestavěno právě na jednom z největších čtvercových náměstí u nás a všech tři tisíce běžců se snažilo připravit na startovní výstřel , který zazněl v sedm hodin. Teplota byla neúprosná nicméně i v tuhle pokročilou hodinu. Naštěstí Smetanova Vltava při startu nezklamala a byla to taky jediná chvíle na další dvě hodinky, kdy mi po těle přebíhala husí kůže. :))

Start! Diváci fandili a my vyrazily pokořit přes 21 km centrem města. Pořadatelé nezklamali a posílili občerstvovačky a cisterny, které nás po cestě probíraly z běžecké agónie.:)  Prvních pět “zahřívacích” kilometrů proběhlo celkem bez problémů, nicméně naše – jindy tak hovorné a veselé duo, bylo tentokrát nějak podezřele potichu. Obě jsme tušily, že tentokrát to nebude “kochačka” jako ve Varech a rozdávání úsměvů přihlížejícím. :)