Běho turistika

Je to asi u všech stejné, začnete běhat, potkáte stejně postižené přátele a s nimi vyrazíte na závody ve vašem městě. Pak oběháte snad všechny, co se u vás pořádají a za nějakou dobu nebo další sezónu vyrazíte na závody za hranice vašeho města nebo okresu. Já to nazývám běho turistika! Je to super, protože stihnete závod a ještě poznáte nové město nebo kus přírody. Poslední květnový víkend se chystám do Lednice na první závod ze seriálu Běhej lesy. A protože jsme tam už byla jako pěší turista, tak se moc těším.

Tady jsou moje tipy proč se vydat na Moravu a víkend si pořádně užít:

• Závody seriálu Běhej lesy mají originální trasy
• Protože si proběhnu Lednicko-valtický areál, je krásný a právem je v UNESCO
•  Uděláme si z toho výlet na celý víkend, protože jsem Moravu vzala na milost, ale rozlévané víno nějaké sudové pro Pražáky si stejně nikdy nedám J
•  Na prohlídku zámku si zajdeme, v rámci regenerace, v neděli
• Ubytujeme se v Hardy Cognac&Pension http://www.pensionhardy.cz/ - podle názvu je odměna po závodě jasná 
• Ochutnáme dobré jídlo. Určitě vyzkoušejte: Café fara www.cafefara.cz, Ihnačák http://www.hotel-tanzberg.cz/restaurant-marcel-ihnacak/ a možná dojde i na U Tlustých http://www.restauraceutlustych.cz
• …a to nejlepší - závod poběžím s přítelem a ten ještě nikdy v kuse 11km neběžel, takže má radost ze závodu bude o to větší!

S kým se uvidím na startu?

Jitka

I Eska může být cíl!

Když jsem byla malá, babička měla jednoduchej trik, jak mě dostat kamkoliv na výlet bez protáhlejch obličejů a pravidelně to byla nějaká sladká odměna, kterou mi slíbila v průběhu trasy, kdy začne tušit krizovku. Většinou to začínalo předáním batohu dědovi, tahání rukou po zemi, snížením tempa na minimum a neustálým ptaním se – kdy už tam budem. Takovýto dítě alá osina v prdeli, který dokáže otrávit hezkej vejlet všem zúčastněným :) V tu chvíli babička věděla, že je zle a tak vytahovala tatranky z batohu, džusy v krabičce, aby mě to na chvíli přešlo. Zrovna nedávno jsem si na to vzpomněla, kdy jsme brázdili svahy Krušných hor na běžkách a míjela jsem dítě, které rezignovaně několik desítek metrů za svými rodiči volalo “Mami, kdy už dostanu tu ODMĚNU, kterou mi slibuješ už půl hodiny!”. /podpásovka, uplně jsem mu rozumněla:)/

Od tý doby jsem věděla, že některý moje zážitky musej mít určitej cíl. A uplně nejlepší, když ho budou mít v podobě dobrého jídla. Parádní je, když potkáte skupinu lidí, kteří to mají uplně stejně, jako vy. :))

Tak vznikly i naše bRUNche. Dáte dohromady příjemnou trasu, akorát tak dlouhou, abyste stihli vymyslet, co si všechno na konci dáte. Nevim jak vy, ale kdyby výběh končil tak jak začal, tak vzhledem k mý neschopnosti mít doma železné zásoby jídla, tak bych doma mohla vařit jak za starejch časů na vejšce alá když to není dobrý, tak je tam málo kečupu.

Kam na dobrou zmrzlinu?

V Praze máme dvě stálice a jednu novinku :) Angelato - moje slabost. Doporučuji na zmrzlinové klasiky, jako Bacio, což je v překladu polibek a i tak chutná. Je to takový nutelový polibek. Přes zimu mají zavřeno - to je drobná komplikace pokud vás přepadnou chutě. Naštěstí je tu záchrana v podobě Puro Gelato na Výtoni. 

Stylová gelaterie a kavárna v jednom! A pozor mají tam i vafle! Tam chodím opravdu ráda. Vychutnávám si tam kafíčko a zmrzku pěkně venku u stolečku a koukám do sluníčka a to celoročně i v tuto zimu nezimu. No a pak je tady novinka jménem Zmrzlinář. Krásná designová zmrzlinárna s kavárnou. 

Co tě nezabije, to tě posílí, nebo?

Ráda bych s vámi dnes probrala běhání ve chvílích, kdy nejste úplně fyzicky fresh. Nechci, abyste si zrovna mě brali stoprocentně za příklad, spíš budu ráda, pokud se mnou budete polemizovat a řeknete mi vaše zkušenosti a zážitky. Načetla jsem toho na různých běhacích fórech opravdu hodně a zkušenosti s tím, jak moc běhat či neběhat v takových chvílích se dost různí. Určitě můžu ale potvrdit, že od doby, co pravidelně každý den běhám, tak se intenzita chřipek, rýmy a kašle /smrtelného především pro chlapy/ rapidně snížila. Většinou na sobě poznáte, když se o vás něco podobnýho pokouší, takže i tak zatnu zuby, beru boty a jdu to vypotit. I tak si vždycky říkám, že je to z mý strany trochu hazard. Buď mi bude líp, nebo hůř. Moje kamarádka má taky podobně agresivní metody léčby. Většinou zahrnoval domácí pálenku s tím, že je to potřeba vyhnat z těla ven. Nevím, zda na to američtí vědci udělali nějaký sofistikovaný průzkum, ale i tohle neslo svý ovoce, ale jelikož potřebuju fungovat celý dny jako řidič, tak se nemůžu léčit tímhle stylem moc často :) 

Všude dobře, tak co doma..... a zvlášť když je zima!

V zimě je zima a v létě je teplo. 

Dvě zákonitosti, který mi přijdou vcelku dost jasný, takže moc nechápu, proč dostává počasí takový prostor v primetimu všech médií, nota bene, když vypovídající hodnota všech prognóz je podobná jako půlnoční Volejte věštci.  Záběry ukazující dramatické napadnutí deseti centimetrů sněhu na horách a záběry na letmý poprašek u Muzea, který způsobuje dopravní kolaps. Na to navazuje pravidelné remcání na silničáře a live vstupy majitelů sjezdovek,  kteří konečně spustili sněžná děla a my na to fascinovaně doma na gauči zíráme. 

Vypínám. 

Pro mě je zima období, kdy se konečně vytáhnou běžky, lyže, boby a rukavice a vyráží se na hory.  Je mi prakticky jedno, jestli bude mlha, vánice, mráz, vítr, takže se na mě už párkrát usmálo štěstí v podobě krásnýho víkendovýho azura. Minulý víkend jsem tak s partou přátel v rámci oslavy v řadě již mých několikátých narozenin vyrazila na Šumavu do obce Modrava. 

Losos se špenátem

Losos a špenát dobrý, ale trochu nuda, nemyslíte? Ovšem ne podle tohoto receptu!

Na dvě porce budeme potřebovat:

Losos - kupuji v Lidlu, mám ho nejblíž a je kvalitní. Také doporučuji mražený z Ikea.
Špenát - svazeček (kupuji na farmářském trhu) nebo v Lidlu vaničku baby špenátu
Smetana - je jedno kolika procentní, stačí i plnotučné mléko (oproti smetaně je to low fat varianta:)
Parmezán - nastrouhaný, cca 2 lžíce

Příloha:
Bulgur - raději celozrnný :)

Nejdříve si dáme vařit bulgur. Vaří se ve stejném poměru jako rýže a pozor ať se nerozvaří. Poté si stáhnu kůži z lososa a rozkrojím ho na dvě porce. Omyji špenát, pokud jsem nekoupila baby variantu, tak tvrdé stonky odkrojím. Nasypu jej do zapékací misky, položím na něj lososa, zaliji smetanou nebo mlékem, posolím a posypu parmezánem. Peču na 200°C přesně 16 minut. Ne více - losos by byl usušený a špenát zavadlý.

příbory se nám trochu "hádaj", pardón ;) stolování vylepším.

Jitka

Stopa!

Za mejch mladejch let v mejch očích byly běžky pěkně trapný. Rodičům však svítila očka, jen co napadlo trochu prašanu a už se vyráželo na nedaleké Polevsko, kde jsme pravidelně brázdili lesní cesty ve vrzajícím vázání. Neměla jsem tu trasu ráda, protože na konci nebylo zhola nic, co by připomínalo vyhřátou restauraci, kde bych měla vidinu zakazovaných sladkých limonád, který mi většinou při podobných vyjížďkách slibovali, jako náplast na moje remcání a vztekání se.  Taky jsem jim nikdy nevěřila, že mi nebude zima, takže jsem odmítala odjíždět v čemkoli jiným, než oteplovákách a péřový bundě, ač zpetně dnes musím uznat, že díky tomu se mé ježdění stalo ještě míň komfortní. Cestou jsme potkávali podobně zpruzelé děti s rodiči, jako jsem byla já. Poslední věc, která mi taky značně ztěžovala schopnost běžky si oblíbit, byla taťkova záliba ve voskování běžek. On sám nám tvrdil, že to má promyšlený, ale dost jsem ho podezírala, že sahá po různobarevných voscích a maže je na určitých místech naprosto ledabyle a následně svádí zjevné neúspěchy v jeho počínání na špatnou sněhovou situaci. Občas se tak mohlo stát, že i z prudkého kopce jsme se celá rodina potili ve snaze pohnout se z místa a nebo naopak bylo naprosto nemožné, vyškrábat se na mírný svah jinak, než to vzít bokem vzhůru. V těžké pubertě to s námi rodiče vzdali. Poměr námahy a získaného užitku se nejspíš přehoupl nad únosnou mez a běžky tak na půdě vzali na dlouhá léta svoje čestné místo vedle Tatrovky a nafukovacího slona.

Pak to přišlo. Na narozeninovém dortu se zničeho nic objevilo 25 svíček, letní proběhaná sezóna za mnou a najednou se nabízela zimní alternativa běhu na běžkách. Nota bene kolem mě začali běžkovat i naprosto neuvěřitelný typy lidí- zatvrzelých nesportovců, což mě dovedlo k myšlence, že to asi nebude vůbec blbý.

Nakonec to v mým životě je s tím běžkováním láska na druhej pohled. Bílá stopa, příroda, pořádná makačka a hlavně spoustu srandy. Takže do toho jděte taky, protože zaručuju, že vás to začne bavit! :)

Tipy na běh v zimě

Běh v zimě a na sněhu je prostě nejlepším běháním ever! Proto vám dám tipy, jak si ho užít ještě víc. Nejdříve pár pravidel – obléci se spíš míň než víc, rozcvičku i protažení dělat uvnitř budovy, nadechovat se  nosem, aby se studený vzduch stačil prohřát a také by se mělo běhat pomaleji, ale řiďte se tím, že jo J

A teď ty slíbené tipy a to pěkně od hlavy až k patě:

•         Nasaďte si čelenku nebo čepici – ideálně s dírkou pro culík, vlasy se vám aspoň nebudou lepit na krk
  
•       Tváře si namažte krémem proti mrazu, já používám Nivea baby ochranný krém proti větru a chladu. Na vazelínu zapomeňte – zacpává póry a nepromašťuje. Makeup nebo hydratační krém nedoporučuji vůbec. Mají v sobě vodu, která na obličeji zamrzne a potrhá vám kůži (pak není divu, že je šupinatá a červená). Na rty mázneme jelení lůj J
•         Já říkám, že když je krk v teple je teplo celému tělu. Takže krk schováme do nákrčníku nebo do univerzálního buff tunelu (levnější varianta se dá sehnat v HM nebo Tchibu).
•      Tři vrstvy. Volím termo tílko, triko (super je s příměsí vlny adidas adistar Wool Primeknit), mikina. Když sněží, tak přiobleču nepromokavou běžeckou bundu.
•      Rukavice. Jedině běžecké. Takové ty pletené na procházku nebrat, jen si představte, že je máte nacucané potem a roztátým sněhem. Ale jak budou dobré, když je vytáhnete z kaslíku auta, když zapomenete ty běžecké ;)
•         Kalhotky, no tedy přesněji funkční bombarďáky s nohavičkou až skoro do půlky stehen.
•         Na zimu legíny jedině s chlupem. Nemyslím ty vlastní chlupy na nohouJ Dobrá volba je i SKINS 400 (kompresní legíny, ve kterých není zima ani vedro v parném létě, netuším, jak to ti kluci vyráběj, že je to tak vychytaný) a přes ně kraťasy. 
•        Ponožky určitě vyšší.  Dobrá volba jsou i s příměsí Merina.
•       Boty: stačí silničky, když je sníh, tak je fajn obout trailovky. Pokud nemáte – pořiďte si nesmeky. Goretexové boty nemám ráda, takže nedoporučím – pot se nemá kam vypařit a z bot je doslova nepropustný rybník a noha rychle prochladne.

A nezapomeňte, že není špatného počasí, ale špatně oblečeného běžce J

Jitka

Jde to s náma do kopce!

Běhání v zimě. Věc, po který se oklepe spousta sezónních běžců. Tam kde jiní končí, začínáme my, srdcaři, kteří v mrazu a sněhu oblíkaj druhou funkční vrstvu, halí obličej do šátků a mažou obličej vazelínou. Běhání v zimě mám ráda. Ona je totiž zima a zima. Taková ta pražská běžná zima je ráj pro běžce a krásných +5 vám zaručuje možnost si venku ještě užít i rozcvičku aniž byste zamrzli v hlubokém předklonu.  Parky nejsou přeplněný a když už se člověk zahřeje, tak zimě snadno uteče. Opravdový problém nastává, pokud je ale echt zima a -12 na teploměru. V tu chvíli oblíkám asexuální spodní vrstvu teplejch spodků, bederní moirovej pás a dvoje rukavice. I v relativně slušným tempu se nemůžu ubránit mrznutí různých partií a pevně věřím, že moje tělo prochází chvilkovou kryoterapií a akutní nepohodlí tak bude odměněno pozitivními účinky na klouby.  Zima by měla být ve znamení dlouhých a pomalejších výběhů, ale já se teda nebojim ani kopců, při kterejch mi tep vzlítává do podobnejch výšin a zima je to poslední, co mi v tu chvíli vadí.

Mezi můj poslední skalp patřil Klíč (759nm) v Lužických horách.  Relativně chladné počasí mě vyhecovalo k tomu, vyrazit pouze s turistickou mapou a klíčkama od auta vstříc k vrcholu. Prvotní obava, že netrefim cestu se zdála jako lichá. Provoz vzhůru byl jak na poděbradské kolonádě, což mě uklidnilo vzhledem k potenciálnímu nebezpečí na trati, na druhou stranu si člověk na chvilku neoddych, protože se prostě nechtěl ztrapnit, že se bude nedejbože zastavovat na vydejchání. Přede mnou bylo 5,5 km stoupání na nezalesněný vrchol, který se vynořuje za městem Nový Bor. Většina trati byla takový  ten táhlý kopec, na který, když si po kilometru zvyknete, tak si to vlastně i docela užíváte. Cestou posloucháte od lidí, které předbíháte neskonalý obdiv a nebo naprosté nepochopení, jakej magor může v zimě běhat a ještě na Klíč. Nebudu zazlívat, chvílema jsem zažívala zlé chvilky. V posledním úseku, kde přeskakujete kameny a drtíte nepěkné převýšení jsem plíce nechávala daleko za sebou. Těsně před cílem jsem měla pocit, že mi zamrzly i oči, jakej tam byl vichr a vrcholovka tak ač byla nádherná, tak jsem ji vnitřně prožívala mnohem méně pompézněji, než si zasloužila. Obligátní focení, rozhlídnutí do všech stran, od hodných lidí loknutí čaje a ještě než mě zima začala opětovně bodat do kůže, tak už jsem sbíhala svižně dolů. No řeknu vám, zlatej kopec! Kolena skuhraly, že už chtěj bejt dole a tak jsem v klidným tempu doběhla zpátky k autu do centra Novýho Boru. Krása! Příští cíl? Luž!

Není čas nemít čas!

 Každej rok si plánuju, jak si na Vánoce odpočinu, dodělám resty, přečtu pár knížek, poklidím si doma, roztřídím oblečení...no a jako každej rok tu v předvečer opětovnýho nástupu do pracovního zápřahu sedím doma za stolem, kolem mě hromada věcí, nevybalená taška z výletu, svítí tu na mě 130 nepřečtenejch emailů a knížka od Richarda Bacha tu na mě smutně kouká pod nánosem prachu. Ani to mi ovšem nezabrání, abych už nevymýšlela plány na večer, nedávala dohromady další lednový výlety a nezkoumala další běžecký trasy, který mi nesmí uniknout. To už jsem prostě já.

Minulej rok byl přes všechny faily vážně dobrej. Bez těch blbejch věcí by si člověk stejně nevážil toho dobrýho co je, takže neremcám a beru to tak :)  Nebilancuju ráda, protože je uplně jedno jestli je rok 2016 nebo 2017, jelikož pokud něčeho chcete dosáhnout, budete na tom stejně muset makat celej život 24 hodin 7 dní v týdnu. 

Když se ohlídnu na moje středoškolský léta, tak bych týhle Kris z budoucnosti moc nevěřila, že to budu já. Asi nejvíc bych ji nevěřila, že závodí v běhu, jezdí dobrovolně chodit do hor s partou kamarádů, baví jí její práce, miluje auta a letadla, má kolem sebe takový množství fajn lidí a vede vlastní běžeckej klub s perfektní parťačkou po boku.

Běh pro mě tak nění jenom sport, ale součást mýho já. Pomůže mi vždycky vymyslet to "něco", když mi chybí pracovní inspirace, pomůže mi neudělat trestný čin, když mám chuť někoho uškrtit:), pomůže mi k dobrý náladě, dobrý kondičce a k dobrým přátelům.  Běh mi dal energii do všeho ostatního co miluju. Některý věci a lidi totiž máme prostě ve svým životě tak nějak osudově nezávisle na tom, jestli to už víme nebo ne a né každej na to přijde, takže si nenechte tyhle lidi a zážitky utýct. Život je totiž pekelně krátkej na to, abychom pořád na něco čekali!

Užijte si start do novýho roku! Kris.

Hodiny tikají?

Minulý týden jsem byla pozvána na přednášku Stop neplodnosti. Upřímně, trochu mne to téma zarazilo. Už mi bylo třicet, děti nechci. Dobře, možná tak za pět let... a to už možná bude pozdě. Vím to. Jen miluji svůj život - nejde tak o kariéru (co je vlastně kariéra? brát 80tis. a být zaměstnancem nebo 800tis. a řídit svou firmu??), prostě miluji to jak je to teď. Miluji, že mám čas jen pro sebe, starám se jen o sebe, mé rozhodnutí ovlivňují jen mne, stíhám díky tomu milión věcí a s dítětem bych nestihla ani pětinu. Jsem prostě sobec. Přítel tomu říká moderní hedonista. Děti bych klidně mít mohla - jsem zdravá, já ani přítel nemáme půjčky, hypotéky, máme kde bydlet, moji rodiče jsou velmi aktivní, takže by i pohlídali. Ale JÁ prostě nechci. Jasně, dá se to řešit jeslemi, chůvami, kroužky po škole, ale proč mít děti, když je bude vychovávat někdo jiný, jen protože matka upřednostňuje sebe? To nechci. Naštěstí mám mladšího přítele, takže, jak on říká, naše životní osy se protnou - já budu mít poslední šanci mít děti a on ty děti už bude chtít:) 

Jenže takhle jednoduché to není! Tam někde v hlavě je ten červík a hlodá... Všichni víme, že nám pak můžou pomoci "s umělým oplodněním", ale možná by bylo fajn tomu předejít něž dojde k tomuto poslednímu kroku... Jasně bylo by super mít děti po výšce někdy po 25. roku, jenže to třeba není ten správný partner - jako to bylo u mě. Takže co teď? Je tady možnost si nechat vzít krev a zjistit si svou ovariální rezervu - laicky řečeno: kolik mi zbývá vajíček ve vaječnících. No a pak si je, když jich bude málo, nechat zmrazit. To se nazývá social freezing. Jde zmrazit i embrya, kde je větší šance, že po rozmrznutí budou k použití na rozdíl od rozmrazených vajíček. Jenže tam je problém s tím, že k rozmrazení a tedy k použití musí dát souhlas i partner, který v době zmražení, "oplodnil" vajíčko:)

Jak velká je Velká Kunratická?

Je za náma 82. ročník závodu Velká Kunratická a opět si tak říkám, jestli je těžší závod uběhnout a nebo na něj získat registraci:) Letos se na nás usmálo štěstí v podobě nemocného kamaráda / :-D /, který díky tomu měl čas číhat u počítače a registraci nám zařídit. Jako minulý ročník, tak i letos jsme se vrhly na těžší trasu na Hrádek. Když už – tak už. Na tenhle závod jsme se hrozně těšily – punková atmosféra závodu, kterej není svázanej přílišnejma obstrukcema, vydesignovaným zázemím, ochrankama – ne. Tenhle závod je prostě svůj. Potkáte na startu stánky s cukrovou vatou, párkama, teplým čajem, kousek dál si vyzvednete číslo bez zbytečnýho legitimování (“Víte slečno, my si tady věříme”). Ani žádná šatna na vás nečeká, takže si prostě tašku pověsíte na strom - easy! Šrumec lidí všude kolem od rána – startuje se v rozmezí několika hodin, takže neustále potkáte zplavený závodníky od bahna, kteří už mají trasu za sebou a natěšený závodníky, kteří postávají ve dvojicích před startem a čekají na svůj čas vypuštění na trať.  

Start!

Vybíháme vstříc prvnímu potoku. S Jíťou běžíme spolu a potok a následnej kopec vybíháme docela svižně, což nám hned ruce a nohy dávaj najevo a trochu protestujou. Soucitně se na sebe podíváme, asi by to už fakt chtělo zařadit před závodem nějaký lehký výklus, aby se člověk do tempa nedostával až po startovním výstřelu. Máme před sebou celkem tři potoky a tři kopce. Kopce vylejzáme jako všichni po čtyřech. Úplně jsem zapomněla, jak hrozně strmý to je! Cestou do kopce potkáváme závodníky v různým stádiu infarktu. Pár jich zkontroluju, jestli potřebujou helfnout, ale nakonec se statečně všichni zmátořej a dupou dál. Nohy nás bolej, ale bojujeme statečně s kopcema taky. Musím se celou cestu smát. Lidi fanděj neskutečně, povzbuzujou do těch krpálů, ale vy se zmůžete maximálně na takovýty pohledy “Ježiš, to je od vás moc hezký, že fandíte, ale ono to fakt už víc neběhá”. Instruujem cestou pár fotografů, že ty z fotky z podhledů si pak můžou strčit za klobouk a běžíme dál:))) Druhá půlka závodu je už v lokalitě lesoparku a sbíháte po vrstevnicích zpátky do cíle. Na cestě podél srázu potkáte pár adeptů na zlomení si nohy a doufáte, že mají pohyb ještě natolik koordinovanej, že vás nestrčej ze srázu. S Jitkou je pouštíme a fandíme- někdo na tomhle závodě přece musí závodit :)))

Cíl!

Úsměvy a mávačky. V cíli nás čekají Jitky rodiče a maminka fotí první naše dojmy. Lidi kolem nás upadají do delíria z vyčerpání. Každej si to přožije tak, jak chce. V tom je krása tohohle závodu.

Vydechnem a míříme na naší další zastávku, která k Velký Kunratický prostě patří – Lokál. Pivo, smažák, kamarádi. Všichni sdělujeme dojmy a zážitky z trati. Máme sebou kamarády Danču a Honzu, kteří pravidelně obsazujou přední příčky závodů, tak naše časy radši moc nerozebíráme a zíráme jak krásně to naši rychlíci odběhli :)

Tím jsme zakončily tenhle rok závodní sezónu a nemůžeme se dočkat příštího roku! Bude to velký!! :)

A propos -  jak dlouhá je Velká Kunratická? To je uplně jedno - na tenhle závod hodinky nechte doma :)