Jde to s náma do kopce!




Běhání v zimě. Věc, po který se oklepe spousta sezónních běžců. Tam kde jiní končí, začínáme my, srdcaři, kteří v mrazu a sněhu oblíkaj druhou funkční vrstvu, halí obličej do šátků a mažou obličej vazelínou. Běhání v zimě mám ráda. Ona je totiž zima a zima. Taková ta pražská běžná zima je ráj pro běžce a krásných +5 vám zaručuje možnost si venku ještě užít i rozcvičku aniž byste zamrzli v hlubokém předklonu.  Parky nejsou přeplněný a když už se člověk zahřeje, tak zimě snadno uteče. Opravdový problém nastává, pokud je ale echt zima a -12 na teploměru. V tu chvíli oblíkám asexuální spodní vrstvu teplejch spodků, bederní moirovej pás a dvoje rukavice. I v relativně slušným tempu se nemůžu ubránit mrznutí různých partií a pevně věřím, že moje tělo prochází chvilkovou kryoterapií a akutní nepohodlí tak bude odměněno pozitivními účinky na klouby.  Zima by měla být ve znamení dlouhých a pomalejších výběhů, ale já se teda nebojim ani kopců, při kterejch mi tep vzlítává do podobnejch výšin a zima je to poslední, co mi v tu chvíli vadí.


Mezi můj poslední skalp patřil Klíč (759nm) v Lužických horách.  Relativně chladné počasí mě vyhecovalo k tomu, vyrazit pouze s turistickou mapou a klíčkama od auta vstříc k vrcholu. Prvotní obava, že netrefim cestu se zdála jako lichá. Provoz vzhůru byl jak na poděbradské kolonádě, což mě uklidnilo vzhledem k potenciálnímu nebezpečí na trati, na druhou stranu si člověk na chvilku neoddych, protože se prostě nechtěl ztrapnit, že se bude nedejbože zastavovat na vydejchání. Přede mnou bylo 5,5 km stoupání na nezalesněný vrchol, který se vynořuje za městem Nový Bor. Většina trati byla takový  ten táhlý kopec, na který, když si po kilometru zvyknete, tak si to vlastně i docela užíváte. Cestou posloucháte od lidí, které předbíháte neskonalý obdiv a nebo naprosté nepochopení, jakej magor může v zimě běhat a ještě na Klíč. Nebudu zazlívat, chvílema jsem zažívala zlé chvilky. V posledním úseku, kde přeskakujete kameny a drtíte nepěkné převýšení jsem plíce nechávala daleko za sebou. Těsně před cílem jsem měla pocit, že mi zamrzly i oči, jakej tam byl vichr a vrcholovka tak ač byla nádherná, tak jsem ji vnitřně prožívala mnohem méně pompézněji, než si zasloužila. Obligátní focení, rozhlídnutí do všech stran, od hodných lidí loknutí čaje a ještě než mě zima začala opětovně bodat do kůže, tak už jsem sbíhala svižně dolů. No řeknu vám, zlatej kopec! Kolena skuhraly, že už chtěj bejt dole a tak jsem v klidným tempu doběhla zpátky k autu do centra Novýho Boru. Krása! Příští cíl? Luž!




2 komentáře:

  1. Super! Držím pěsti na další vrchol :-) Běhání v zimě je v pohodě, od malička chodíme na běžky, tak je to dost podobné :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Běžky už jsem taky zapojila do zimní přípravy, ale to běhání je teda taky paráda :)) Další vrcholovku jsem si dala Černou Studnici a teda to už pod nohama krásně křupalo sněhem - bájo!:)) Kris

      Vymazat