Stopa!



Za mejch mladejch let v mejch očích byly běžky pěkně trapný. Rodičům však svítila očka, jen co napadlo trochu prašanu a už se vyráželo na nedaleké Polevsko, kde jsme pravidelně brázdili lesní cesty ve vrzajícím vázání. Neměla jsem tu trasu ráda, protože na konci nebylo zhola nic, co by připomínalo vyhřátou restauraci, kde bych měla vidinu zakazovaných sladkých limonád, který mi většinou při podobných vyjížďkách slibovali, jako náplast na moje remcání a vztekání se.  Taky jsem jim nikdy nevěřila, že mi nebude zima, takže jsem odmítala odjíždět v čemkoli jiným, než oteplovákách a péřový bundě, ač zpetně dnes musím uznat, že díky tomu se mé ježdění stalo ještě míň komfortní. Cestou jsme potkávali podobně zpruzelé děti s rodiči, jako jsem byla já. Poslední věc, která mi taky značně ztěžovala schopnost běžky si oblíbit, byla taťkova záliba ve voskování běžek. On sám nám tvrdil, že to má promyšlený, ale dost jsem ho podezírala, že sahá po různobarevných voscích a maže je na určitých místech naprosto ledabyle a následně svádí zjevné neúspěchy v jeho počínání na špatnou sněhovou situaci. Občas se tak mohlo stát, že i z prudkého kopce jsme se celá rodina potili ve snaze pohnout se z místa a nebo naopak bylo naprosto nemožné, vyškrábat se na mírný svah jinak, než to vzít bokem vzhůru. V těžké pubertě to s námi rodiče vzdali. Poměr námahy a získaného užitku se nejspíš přehoupl nad únosnou mez a běžky tak na půdě vzali na dlouhá léta svoje čestné místo vedle Tatrovky a nafukovacího slona.

Pak to přišlo. Na narozeninovém dortu se zničeho nic objevilo 25 svíček, letní proběhaná sezóna za mnou a najednou se nabízela zimní alternativa běhu na běžkách. Nota bene kolem mě začali běžkovat i naprosto neuvěřitelný typy lidí- zatvrzelých nesportovců, což mě dovedlo k myšlence, že to asi nebude vůbec blbý.


Nakonec to v mým životě je s tím běžkováním láska na druhej pohled. Bílá stopa, příroda, pořádná makačka a hlavně spoustu srandy. Takže do toho jděte taky, protože zaručuju, že vás to začne bavit! :)

2 komentáře:

  1. Mám to naprosto stejně, popis dětství sedí přesně i na mé zkušenosti :-) Táta voskoval svíčkou. Na konci byla restaurace! A v ní coca-cola :-) Těším se, až o víkendu vyrazíme do stopy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já už do stopy vyrazila na Šumavě a bylo to bájo:)) ale teda ta hospoda v půlce bodne pořád stejně jako v mládí :))
      Kris

      Vymazat